Města a obce

Sloup v Čechách

Sloup je převážně rekreační obec, ležící v širokém údolí Dobranovského potoka na severozápadním úpatí Svojkovských vrchů, asi 3 km jihovýchodně od Nového Boru. Má asi 700 obyvatel a díky zajímavým památkám i malebnému okolí je vyhledávaným letoviskem. Dříve k ní patřila také jihozápadně ležící osada Janov, která je dnes součástí Nového Boru.

Historie

Krajinu v širokém okolí kdysi pokrýval souvislý pohraniční hvozd, který byl osídlený jen velmi řídce. Jedním z mála archeologicky doložených starých sídlišť je právě výrazný skalní suk na jižním okraji Sloupu, na jehož úpatí byly nalezeny předměty z pozdní doby kamenné, datované již do konce 3. tisíciletí před naším letopočtem. V době stěhování národů přišli do zdejší oblasti lužičtí Slované, ale souvisleji byla krajina osídlena až při kolonizaci ve 2. polovině 13. století, která byla převážně německá. V té době patřilo rozsáhlé území mezi Žitavou a Českou Lípou Ronovcům, kteří dali údajně někdy kolem roku 1260 proklestit zdejšími lesy tzv. Lipskou cestu, vedoucí od Litoměřic a České Lípy přes Sloup, Radvanec, Cvikov, Mařenice a Krompach do Žitavy. Pravděpodobně na konci 13. století založil Čeněk z Ojvína ve Sloupu strážní hrad, jehož posádka měla zajišťovat bezpečnost projíždějících kupců a nedaleko od něj byla zřízena celnice, kde se vybíralo mýto. Sloupský hrad je doložen v roce 1324, kdy už patrně existovala v jeho blízkosti farní vesnice, zmiňovaná poprvé roku 1352 jako Stolpa nebo Slup. Její název byl odvozen od tvaru výrazného pískovcového masivu na jižním okraji obce.

Někdy v letech 1346-1374 získali sloupský majetek Berkové z Dubé, kteří jej ale drželi jen do 14. října 1412, kdy Hynek Hlaváč prodal Sloup s hradem, dvorem a s vesnicí Radvanec hornolužickému šlechtici Hanuši Velflovi z Varnsdorfu. Ten využil poměrného klidu v prvních letech husitských válek a 4. února 1424 koupil od Viléma z Ronova dnes již neexistující vsi Nedostojov a Janov s dvorem. Mezi lety 1427-1440 získal sloupské panství za nejasných okolností Mikeš Pancíř ze Smojna, který podobně jako další šlechtici v okolí stál na straně lužických měst a podával jim zprávy o pohybech husitských vojsk. Zároveň však spolu s Vartenberky využíval neklidných dob k loupeživým výpadům do Lužice. V letech 1444 a 1445 proto Lužičané vyslali proti Vartenberkům i proti Sloupu trestné výpravy. Při druhé z nich byl dobyt i Sloupský hrad.

Po roce 1455 převzali Sloup Mikešovi synové Jan a Fridman, kteří jej později prodali Vilémovi z Ilburka, sídlícímu na hradě Ronově u Stvolínek. V lednu 1471 ale Sloup s vesnicemi Radvanec, Janov, Nedostojov, Lindava a Záhořín opět koupili Berkové z Dubé, v jejichž majetku panství zůstalo až do počátku 17. století. Poslední člen této rodové větve, Adam Berka z Dubé, si roku 1596 postavil v prostoru tehdejšího dvora pod skalním sukem pohodlnější zámeček. Po jeho smrti 13. července 1607 panství zdědila vdova Anna, která se o dva roky později znovu provdala za Jana Abrahama ze Salhausenu. V roce 1617 Sloup převzal jeho bratr Volf, odsouzený 3. listopadu 1622 za účast ve stavovském povstání ke ztrátě veškerého majetku, a v květnu 1623 koupil zkonfiskované sloupské panství Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat.

V roce 1630 bylo ve Sloupu 40 domů. Celý kraj tehdy sužovala třicetiletá válka a obyvatelé trpěli častými průtahy rakouských i cizích vojsk. Při jednom tažení na Českou Lípu v roce 1639 byl dobyt a vypálen také sloupský hrad. Švédové se ve Sloupu objevili ještě v roce 1648, kdy si obyvatelé ukryli svůj nejcennější majetek v obtížně přístupné Švédské díře pod Slavíčkem. Po smrti Zdeňka Lva Libštejnského roku 1640 převzal majetek jeho syn Václav František, který byl členem jezuitského řádu a o správu panství se příliš nestaral. Po třicetileté válce odkoupila válkou zničené Sloupsko jeho nevlastní matka Kateřina z Vrtby, jíž se rozvážným hospodařením podařilo panství vymanit z dluhů a v roce 1679 odkázala svému synovi z druhého manželství Ferdinandu Hroznatovi z Kokořova vzkvétající majetek s 12 vesnicemi.

V roce 1680 postihla velkou část Čech morová epidemie. Do Sloupu ji podle pověsti zanesl pocestný mlynářský tovaryš, jemuž poskytli nocleh v horním mlýně. Zemřel ještě téže noci a v krátké době po něm i všichni obyvatelé mlýna. Na morovém hřbitově, zřízeném poblíž Radvaneckého rybníka bylo toho roku pohřbeno asi 30 osob ze Sloupu a okolních vsí. Patronkou proti moru se tehdy stala svatá Rozálie, jejíž přímluvě se přičítal náhlý konec nemoci.
Nedlouho po odeznění moru zachvátilo většinu okolních panství selské povstání, k jehož potlačení bylo povoláno vojsko. Na Sloupsku byl ale poměrný klid, protože na vlídnou paní Kateřinu z Vrtby a jejího syna nebylo mnoho stížností. V závěru svého tažení proti vzbouřencům se 25. a 26. dubna 1680 zastavil ve sloupském zámečku generál Harant z Polžic, aby tu spolu se soudní komisí a krajským hejtmanem vynesli rozsudek nad rebely z panství Horní Police.
Pohnuté události roku 1680 spolu s legendami o světcích zřejmě silně ovlivnily Ferdinanda Hroznatu Kokořovského, když se kolem roku 1690 rozhodl přeměnit skalní suk na jižním okraji obce na poutní místo s velkolepou poustevnou. Až do jejího zrušení roku 1782 se v ní vystřídalo 6 poustevníků, z nichž nejznámější byl Samuel Görner. Poustevna ale nebyla nikdy dokončena, protože Ferdinand Hroznata v roce 1708 zemřel a jeho potomci panství o dva roky později prodali hraběti Václavu Norbertu Oktaviánovi Kinskému, který tehdy vlastnil sousední českokamenické panství a řadu dalších statků ve středních a východních Čechách. Už při nákupu bylo sloupské panství určeno jeho synovi Josefu Maxmiliánovi, jemuž však bylo teprve 14 let. Po smrti Norberta Kinského v roce 1719 proto majetek spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich.
Josef Jan Maxmilián Kinský převzal správu panství v roce 1726 a do Sloupu přenesl i svůj dvůr. Protože starý zámeček pod skálou mu již nevyhovoval, postavil si v letech 1730-1735 ve vsi poblíž kostela sv. Kateřiny nový zámek s reprezentačním dvorem.

Hrabě Kinský se významně zasloužil o hospodářský rozkvět sloupského panství. Protože zemědělství v podhorské oblasti nebylo příliš výnosné, podporoval hlavně rozvoj domácké a manufakturní řemeslné výroby. Postupně rušil panské dvory a jejich pozemky pronajal nebo prodal novým osadníkům. Tímto způsobem také založil tři nové vesnice, jimž dal jména Josefov, Janov a Maxov.
Obyvatelé Sloupu i okolních vsí se živili převážně domáckým tkaním lněného plátna, které od nich hrabě Kinský skupoval a dále s ním obchodoval. Sám také založil několik bělidel a manufaktur na výrobu plátna i příze, později zřídil také přádelnu a tkalcovnu bavlněných látek. V letech 1760 a 1762 ve Sloupu založil ještě manufaktury na výrobu barchetu a cvilinku. Roku 1759 zřídil Kinský ve Sloupu barvírnu plátna, ze které vznikla po rozšíření provozu v roce 1763 tiskárna kartounu. Sloupská kartounka byla nejstarší v Čechách a sídlila v upraveném dvorci pod skalním sukem. Dřevěné formy k potiskování se zhotovovaly v budově bývalé zájezdní hospody, přeměněné na počátku 19. století na hostinec Fichtelschänke.
V roce 1768 měl Sloup již 629 obyvatel, pracujících převážně pro podnikatelské záměry hraběte Kinského, který zdejší plátno a bavlněné látky prodával do Německa, Itálie, Anglie a Španělska.
Hrabě ale nezůstal jen u textilní výroby a již v roce 1756 zřídil poblíž Poustevnického kamene také první brusírnu zrcadel. Zároveň pozval z Norimberka odborníky Christiana a Antona Stöhra, kteří v letech 1756-1767 vystavěli dvě zrcadlové továrny v Lindavě. Po jejich dokončení byla výroba zrcadel ve Sloupu zastavena. V bývalém dvoře pod skalním sukem byla zřízena manufaktura na výrobu umělecky vyřezávaných dřevěných rámů, později i zlacených nebo vykládaných stříbrem a perletí.

Do slibného rozvoje panství ale nepříznivě zasáhly války. Za tzv. druhé slezské války v letech 1744-1745 se do Sloupu dostali i nechvalně proslulí panduři barona Trencka, velmi obávaní u nepřítele, ale i u domácích obyvatel. Několik neúrodných let a vzrůstající bída vedly v roce 1775 také na Sloupsku k nevolnickým bouřím a nedlouho poté, roku 1778, došlo k další válce s Pruskem. V následujícím roce navštívil severní Čechy budoucí císař Josef II., aby se seznámil s okolnostmi pruského vpádu a se způsobenými škodami. Dne 18. září 1779 přenocoval ve sloupském zámku a zúčastnil se svaté mše ve zdejším kostele.
O půl roku později Josef Jan Maxmilián Kinský zemřel a 19. dubna 1780 byl pohřben ve sloupském kostele sv. Kateřiny. Protože neměl žádné potomky, převzal panství jeho prasynovec Filip Josef z chlumecké hraběcí linie Kinských.

Počátek 19. století poznamenaly napoleonské války, které se nevyhnuly ani Sloupsku. V srpnu 1813 sem pronikli vojáci z armádního sboru polského knížete Poniatowského, přitom došlo k několika střetnutím s hlídkami rakouských husarů a 28. srpna byl ve Sloupu vydrancován zámek s farou. Obyvatelé obce se tehdy ukryli v blízké Mlýnské dolině.

Neúroda v letech 1846 a 1847 a špatné životní podmínky domáckých i manufakturních dělníků vyvolaly v řadě evropských zemí nepokoje, které vyvrcholily revolučními událostmi roku 1848. Ve Sloupu byl v jejich popředí ředitel panství Bedřich Thiemann, který také inicioval založení zdejší národní gardy. V říjnu se dokonce uskutečnily společné manévry všech gard ze sloupského panství na loukách u pihelského Červeného rybníka. Výsledkem revolučních událostí bylo zrušení roboty i veškerých závazků, které poutaly venkovský lid k bývalým vrchnostem, a od roku 1850 byl zaveden nový systém státní správy, který nahradil dosavadní vrchnostenská panství.

V roce 1853 bylo ve Sloupu 16 sedláků a velká část obyvatel se živila domáckou řemeslnou výrobou. Zvlášť pozoruhodné bylo broušení optického skla, které tu roku 1678 zavedl Georg Görner a jeho potomci je udržovali až do 90. let 19. století, nebo vyřezávání dřeva provozované od poloviny 18. století. Výrobu rámů a další řezbářské práce zajišťovala od roku 1865 také firma Karla Müllera ze Svojkova. V roce 1850 založil František Witwer ve Sloupu malírnu skla a porcelánu, o 2 roky později tu vznikla hraběcím zrcadlárnám konkurence založením nové zrcadlářské firmy Josefa Taussiga. Od roku 1871 se v obci rozvíjelo také pozlacování a pokovování.
V roce 1873 vznikly v bývalém poplužním dvoře pod skalním sukem nové dílny na zdobení zrcadel a továrna na výrobu rámů s parním pohonem, která však nepřekonala starší ruční výrobu. Kinští také znovu koupili budovu bývalé sloupské zrcadlárny a po přestavbě roku 1883 v ní zřídili brusírnu benátských zrcadel, která se těšila velmi dobré pověsti.
V té době měl Sloup již 171 domů a 1234 obyvatel. Ačkoliv tu byla řada výrobních provozů, nevznikly zde předpoklady pro větší a trvalejší průmyslové podnikání, které se rozvíjelo ve větších městech v okolí. V průběhu 19. století proto vyrostly textilní továrny hlavně ve Cvikově a České Lípě, zatímco střediskem sklářství se stal rychle rostoucí Nový Bor.

Díky atraktivní poloze se ale Sloup již v 19. století stal vyhledávaným letoviskem, do něhož přijížděly zámožné rodiny z Čech i ze sousedního Saska. Zvláštní oblibě se těšil především hostinec Fichtelschänke, postavený v roce 1801 pod lesem jižně od obce, a v roce 1873 otevřený hraběcí hotel u zámku Kinských. Ubytování se později nabízelo také v mnoha soukromých domech.
Ke zvýšení atraktivity obce přispěl i místní Horský spolek, jehož členové upravili vycházkové cesty do lesů a skal v okolí Slavíčku, romanticky označovaných jako Sloupsko-svojkovské Švýcarsko, a zpřístupnili tak návštěvníkům četná zajímavá místa. U Radvaneckého rybníka bylo zřízeno koupaliště s plaveckou školou a půjčovnou loděk, v domě rodiny Maxů byly vybudovány vanové lázně a kulturní nabídku v roce 1921 dovršilo otevření lesního divadla.

Ve Sloupu tehdy bylo více než 200 domů, ale počet obyvatel se již nezvyšoval. K větším průmyslovým podnikům patřila barevna příze tureckou červení a společnost na výrobu zrcadel a rámů, dále zde byla parní cihelna, 2 obilní mlýny a vrchnostenská pila. Sloupský zámek patřil hraběti Augustu Františkovi Kinskému, po jehož smrti v roce 1940 jej převzala dcera Marie, provdaná za německého šlechtice Viléma Emanuela Preysinga. Na konci 2. světové války Preysingové odešli s ustupující německou armádou do Bavorska.

Po válce byli němečtí obyvatelé Sloupu vysídleni a jejich majetek byl zkonfiskován. Do obce se nastěhovali noví osídlenci z českého vnitrozemí, ale protože mnoho původních živností a provozů zaniklo, museli většinou dojíždět za prací do Nového Boru, České Lípy nebo Cvikova. Ve Sloupu byla po válce krátce v provozu jen brusírna zrcadel, cihelna, barvírna a stuhárna. Po roce 1949 byly postupně zrušeny soukromé živnosti, čímž tu zanikla řada dalších pracovních příležitostí. Obec se proto snažila zachovat aspoň pověst turistického letoviska, jehož hlavní atrakcí zůstala skalní poustevna a koupaliště u Radvaneckého rybníka. V obci také vzniklo několik spolků. Sportovní klub Lužičan zde vybudoval hřiště, Divadelní, hudební a vzdělávací beseda Mikovec převzala péči o lesní divadlo, které tehdy ještě bylo chloubou obce. Brzy po válce v obci vznikla také četná rekreační střediska a od počátku 60. let se začalo rozvíjet chataření. Stálých obyvatel ale ubývalo, protože odcházeli za lepšími životními podmínkami do větších měst. V roce 1960 byl proto ke Sloupu připojen sousední Radvanec s osadou Maxov a v roce 1981 byl Sloup spolu s Janovem, Maxovem, Radvancem a Svojkovem přičleněn k Novému Boru. K obnovení samostatné obce Sloup došlo roku 1990.
Charakter letoviska si Sloup udržel až do současnosti a v 90. letech 20. století zde byla vyhlášena památková zóna vesnického typu.

Památky a zajímavosti

Nejznámější a turisticky nejnavštěvovanější památkou Sloupu je mohutný skalní suk Poustevnického kamene s rozsáhlými zbytky barokní poustevny, strmě vyčnívající nad jižním okrajem obce a označovaný obvykle jako skalní hrad. O poloze historicky doloženého středověkého hradu nemáme přesné zprávy, je však pravděpodobné, že nestál přímo na skále, ale jen na jejím severním úpatí, kde byl také hospodářský dvůr.
Roku 1562 se vedle hradu poprvé uvádí "Nový dům", postavený nejspíše Zikmundem Berkou z Dubé, o němž však nevíme nic bližšího. Více zpráv máme o tzv. Berkovském zámečku, který si roku 1596 vystavěl Adam Berka z Dubé v prostoru dvora na severní straně skály. Byla to prostá budova se zděným přízemím a hrázděným patrem, obklopená zahradou a různými hospodářskými budovami. V roce 1630 sice Kolovratové zámeček opravili, ale ani potom nebyl příliš výstavný. Dne 10. srpna 1733 byl zámeček s částí přilehlého dvora zapálen bleskem a protože se tehdy již dokončoval nový zámek ve vsi, byly v opraveném zámečku upraveny byty pro panské úředníky. V roce 1739 Kinští zámeček prodali a dlouhou dobu jej pak vlastnila slavná sochařská rodina Maxů. Starobylá hrázděná budova se dochovala až do 2. světové války, v následujících letech ale zchátrala a roku 1959 byla již zcela zdevastovaná stavba zbořena. Z celého areálu starého zámku se do současnosti dochovaly pouze pozdně renesanční, zpola zasypané brány v sousedství parkoviště pod skálou.
Zanikl i původní hospodářský dvůr, v jehož budovách vznikla roku 1763 první kartounka v Čechách a kde se také vyráběly umělecky zdobené rámy. Jedním z mála dodnes dochovaných objektů tohoto dvora je nevelké patrové obydlí panského správce s mansardovou střechou, stojící přímo u silnice, ve kterém se roku 1826 narodil Ferdinand Břetislav Mikovec. Na domě je umístěna jeho pamětní deska, slavnostně odhalená Českým muzejním spolkem pro kraj Českolipský 27. září 1936.
Za bývalým dvorem u cesty do Janova stojí patrový dům rodiny Maxů z roku 1780, v němž se narodili známí sochaři Josef a Emanuel Maxové. Patrová břidlicí obložená budova byla po válce upravena jako součást dětského tábora a doplněna novými přístavky. Na domě bývala umístěna mramorová pamětní deska, kterou však kolem roku 1943 strhla bouře a po válce již nebyla obnovena.
V hostinci na východním úpatí skály bylo až do 2. světové války malé muzeum, upravené sloupským kronikářem Eduardem Gertnerem a panem Pietschmannem.

Jižně odtud stojí na kraji lesa u silnice do Pihelu bývalý hostinec Fichtelschänke, postavený roku 1801 na místě staršího domu formířů, v němž se vyřezávaly dřevěné formy pro potiskování kartounu. Již dávno předtím tu však byl zájezdní hostinec, využívající výhodné polohy na staré lipské cestě. Patrová roubená budova, která se zachovala ve své původní podobě až do počátku 20. století, byla oblíbeným cílem četných letních hostů a turistů. V 1. polovině 20. století byla přestavěna a dnes slouží jako penzion.

Na návrší uprostřed obce je parkově upravené prostranství s kostelem a areálem zámku Kinských.
Zámek začal Josef Jan Maxmilián Kinský stavět v roce 1730 a přesídlil do něj po požáru starého zámečku roku 1733, i když stavba byla zcela dokončena až o 2 roky později. Jméno stavitele není bezpečně doloženo, ale pravděpodobně jím byl roudnický stavitel Petr Pavel Columbani, který přestavěl i sousední kostel. Zámek tvoří patrová hlavní budova se dvěma bočními křídly ve tvaru písmene H, před níž je čtvercové nádvoří, obklopené přízemními hospodářskými budovami. Průčelí hlavní budovy se vstupním portálem a balkonem v 1. patře je ukončeno trojúhelníkovým štítem a atikou se třemi sochami mytologických postav, představujícími Atlanta podpírajícího nebeskou klenbu, bohyni lovu Dianu a bohyni setby a úrody Ceres. Ve výklencích po stranách průjezdu jsou dvě monumentální sousoší, znázorňující boha obchodu Merkura s Argosem a řeckého hrdinu Herkula s královnou Omfalé. Všechny sochy jsou připisovány Antonínu Braunovi (1709-1742), který se vyučil u svého strýce Matyáše Bernarda Brauna a po jeho smrti roku 1738 převzal vedení jeho sochařské dílny. Původně barokní budova zámku byla roku 1829 Karlem Kinským klasicistně upravena a v interiérech vybavena novým nábytkem. V některých místnostech prvního patra se dochovaly stropy s barokní štukovou výzdobou.
Zámek není turisticky přístupný. Po roce 1946 v něm byla umístěna dětská ozdravovna, potom škola v přírodě, ústav sociální péče a nakonec domov důchodců, který je zde dosud.

Spolu se zámkem byl založen i přilehlý park, rozšířený v roce 1750 a do dnešní podoby upravený za Karla Kinského kolem roku 1828. V jeho středu je pozoruhodná fontána s pískovcovou sochou Neptuna z roku 1755 od Antonína Maxe.
V parku dnes roste více než 50 stromů, z nichž k nejzajímavějším patří úzce sloupovitý dub letní, převislý buk a žlutopestrý javor klen, z jehličnanů smrk východní a cypřišek hrachonosný. Pozornost si zaslouží také vzrostlé tisy a mohutné borovice vejmutovky. U vnější zdi parku stojí při silnici do Nového Boru torzo kamenného památníku, který snad dříve připomínal oběti 1. světové války.

Od zadní brány zámeckého parku vede severozápadním směrem asi 500 m dlouhá lipová alej ke kapli sv. Jana Nepomuckého. Její základní kámen byl položen 25. dubna 1738 a chronogram nad vstupem do kaple uváděl rok dokončení stavby 1739. Vysvěcena byla roku 1740. Osmiboká barokní stavba s obdélným presbytářem a bočními čtvercovými prostorami oratoře a sakristie má nad průčelím trojúhelníkový štít s erbem Kinských, který zdobí socha sv. Jana Nepomuckého a dvě alegorie Víry a Naděje od Antonína Brauna. Uvnitř kaple byl cenný reliéf sv. Jiří od Julia Melzera. V roce 1795 byla kaple přeměněna na pohřební kapli Kinských, v jejíž kryptě byl 1. května 1828 pohřben hrabě Filip Josef Kinský a o 3 roky později jeho nástupce Karel. Po 2. světové válce bylo vnitřní zařízení kaple zničeno, stavba postupně zchátrala a dnes je ve velmi špatném stavu.
Vedle kaple stával pomník s litinovou bystou Filipa Kinského, který dal v roce 1828 zřídit Karel Kinský. Na počátku 70. let 20. století byla bysta ukradena a dnes zde zůstal už jen zbytek podstavce. Zmizela také socha Panny Marie od Antonína Brauna, stojící dříve vedle novoborské silnice u odbočky do Janova.

V sousedství zámku dal hrabě Josef Maxmilián Kinský postavit v roce 1745 chudobinec, který od roku 1759 sloužil zároveň i jako sirotčinec. Patrový dům s trojúhelníkovým štítem nad středem fasády zdobí freska sv. Vavřince.
U křižovatky silnic do Nového Boru a Cvikova stál již od roku 1759 hostinec, na jehož místě Kinští postavili turistický hotel s velkou terasovou zahradou. Otevřen byl roku 1873 u příležitosti oslav 25. vládního jubilea císaře Františka Josefa I. a dnes je v něm restaurace "Národní dům". V jeho blízkosti dříve stával pomník sochaře Emanuela Maxe s portrétním medailonem od Aloise Riebera, slavnostně odhalený 26. června 1904.

Naproti zámku na východním okraji návrší nad údolím stojí kostel svaté Kateřiny. Poprvé je zmiňován již v roce 1327, ale později byl několikrát přestavován a upravován. Nejrozsáhlejší přestavbu, při níž kostel dostal svou dnešní podobu, provedl v letech 1717-1719 roudnický stavitel italského původu Petr Pavel Columbani. Menší úpravy byly provedeny ještě v roce 1787 a roku 1815 byla ke kostelu přistavěna věž.
Barokní trojlodní stavba s trojboce ukončeným presbytářem a hranolovou věží na severní straně je doplněná dvěma postranními čtvercovými kaplemi. Průčelí na západní straně vrcholí štítem se sochou sv. Kateřiny v nice a nad vstupním portálem je erb Kinských se zlatým rounem. Vnitřní prostory kostela jsou zaklenuty křížovou klenbou, v bočních lodích jsou vestavěné tribuny a v západní části lodi je dvoupatrová kruchta.

Hlavní oltář z roku 1891 zdobí sochy sv. Ludmily a sv. Kateřiny z roku 1776 od Antonína Maxe, dále jsou zde boční oltáře Panny Marie a Nejsvětějšího Srdce Páně z 19. století a barokní oltář sv. Rozálie. Kazatelna z počátku 19. století je zdobená reliéfem Krista, křtitelnice se skupinou Křtu Páně pochází ze 2. třetiny 18. století. Vedle ní byl umístěn reliéf Krista a sv. Maří Magdalény v Getsemanské zahradě od Julia Melzera z doby kolem roku 1860 a v malém renesančním památníku byl drobný mramorový reliéf Madony s dítětem od Emanuela Maxe. Dále je zde obraz Ukřižování v klasicistním rámu z konce 18. století a obraz sv. Kateřiny z počátku 18. století od zdejšího rodáka Eduarda Veselého, jehož dílem byl také mistrně provedený Ježíš na kříži, umístěný na klenbě uprostřed kostela.
Vlevo od hlavního oltáře je náhrobek Josefa Maxmiliána Kinského z roku 1780 od sochaře J. Brože. Tvoří jej sarkofág s pyramidou, zdobenou reliéfem s podobiznou hraběte, erbem kinských a atributy obchodu, průmyslu a umění. Nápis na přední straně pyramidy připomíná zásluhy hraběte o rozvoj panství.
Vedle kostela je pozdně barokní patrová fara s mansardovou střechou, postavená v letech 1784-1786 na místě starší dřevěné budovy. V jejím sousedství je barokní sousoší Kalvárie z roku 1740 od Antonína Brauna, stojící na vysokém podstavci s reliéfem scény z utrpení Ježíše Krista. Mezi farou a kostelem stojí raně barokní mariánský sloup z roku 1694, který původně stál  v lese na "Dutém kameni" u staré cesty do Pihelu. V roce 1735 jej hejtman Martin Fleck nechal přemístit k silnici na úpatí svahu, odkud byl po renovaci roku 1843 přestěhován doprostřed parčíku u kostela a po 2. světové válce přenesen na dnešní místo.

Na volném prostranství u kostela byl původně hřbitov, který sloužil až do vydání císařského výnosu, zakazujícího pohřbívat mrtvé uprostřed sídlišť. Místo něj byl 10. června 1787 vysvěcen bývalý morový hřbitov u Radvaneckého rybníka, ale už o týden později byl zřízen nový hřbitov za obcí v blízkosti domu č.p. 11. Ten však sloužil jen do roku 1810, kdy se začalo pohřbívat na dnešním hřbitově východně od obce. Prostranství mezi kostelem a zámkem dal Karel Kinský kolem roku 1830 parkově upravit.
Na současném hřbitově se nachází náhrobek zdejšího rodáka Ferdinanda Břetislava Mikovce z roku 1864 s plastikou významného pražského sochaře Tomáše Seidana. Náhrobek původně stál na Malostranském hřbitově v Praze-Košířích, odkud byl po jeho zrušení v roce 1911 na žádost příbuzných přenesen do Sloupu. Na sloupském hřbitově byl dříve také náhrobek sochaře Josefa Maxe staršího, zhotovený jeho synem Josefem Maxem mladším.
Na nízkém zalesněném návrší poblíž hřbitova se nacházela jeskyňka, jejíž stěny byly pokryty světélkujícím mechem Schistostega pennata.

V obci je řada zajímavých a historicky cenných roubených, polozděných nebo zděných lidových domů, pocházejících většinou z konce 18. a 1. poloviny 19. století. Některé z nich mají kamenné vstupní portály, mansardové střechy a břidlicí obložené štíty. Malebná skupina roubených domů je v údolí přímo pod kostelem, kde stojí například patrový dům č.p. 101 s mansardovou střechou a dům č.p. 102 s letopočtem 1763 v kamenné veřeji. Zajímavý je také dům č.p. 14 z roku 1821 se soškou sv. Jana Nepomuckého ve výklenku, dům č.p. 78 z roku 1827, selské stavení č.p. 109 a řada dalších. Před vjezdem do statku č.p. 109 stojí asi 20 m vysoká chráněná lípa velkolistá, patřící k největším na severu Čech. Strom má obvod kmene přes 7 metrů a jeho stáří se odhaduje na 300 až 500 let.

Na mostě přes Dobranovský potok v horní části obce stojí poničená socha sv. Rozálie z 19. století, postavená místo starší sochy světice, jíž bylo přičítáno náhlé ukončení morových epidemií v letech 1680 a 1713. Naproti ní je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1857, která patrně nahradila starší sochu z roku 1715. U silnice do Radvance stojí socha sv. Antonína Paduánského z poloviny 18. století a o kousek dál je u Radvaneckého rybníka vysoký železný kříž na kamenném podstavci, postavený zdejším sedlákem Görlichem v roce 1790.
Poblíž rybníka v sousedství později založeného Maxova byl roku 1680 zřízen morový hřbitov, na němž bylo pohřbeno asi 30 osob ze Sloupu a okolních vsí. Roku 1724 byl hřbitov obehnán zdí a udržován až do 30. let 19. století, kdy sloupský továrník Anton Mitteis zeď zbořil a kámen použil na stavbu barvírny. Po vykácení lesa byl hřbitov zrušen a na jeho místě vzniklo pole. Roku 1883 zde byl postaven morový kříž, vysvěcený 31. 8. 1884. Druhou morovou epidemii z roku 1713 připomínal morový sloup v dolní části vsi pod Samuelovou jeskyní.

Rodáci a osobnosti

Ze Sloupu pochází řada významných osobností, z nichž nejvýznamnější jsou nepochybně vynikající sochaři z rodiny Maxů. Jejím zakladatelem byl řezbář Antonín Max (1734-1808), který přišel do Sloupu v roce 1745, aby se učil řezbářství u sochaře Franze Wernera. Hrabě Josef Maxmilián Kinský ho dal na vlastní náklady studovat sochařství ve Vídni a po roce 1753 ho zaměstnal jako řezbáře bohatě zdobených rámů ve sloupské továrně na zrcadla. Jako řezbář proslul i jeho syn Josef Max starší (1765-1838), který tvořil hlavně sochy a oltáře pro kostely. Ze 3. generace pocházel Josef Max mladší (1804-1855), jehož pražský sochařský ateliér byl v polovině 19. století nejvyhledávanějším v Čechách. Vytvořil mnoho kostelních soch, hřbitovních pomníků a jeho sochy zdobí i pražský Karlův most. Jeho mladší bratr Emanuel Max (1810-1901) se roku 1849 také usadil v Praze, ale jeho sochařské práce najdeme i na mnoha dalších místech Čech a Moravy. Za své celoživotní dílo získal na sklonku života šlechtický titul "rytíř z Wachsteinu", odvozený od skalního ostrohu Na Stráži.

Na vstupu rodiny Maxů do uměleckého světa se podílel sloupský sochař Franz Werner (1721-1755), Stefan Grossmann působil jako řezbář ve Vídni, Karel Müller vytvořil oltáře pro několik kostelů v širokém okolí a později byl uměleckým řemeslníkem v Röslerově továrně na piána v České Lípě. Sochař Eduard Veselý (1817-1892) působil hlavně v Praze, kde také vyřezal pro Staroměstský orloj sochy apoštolů, zničené požárem v květnu 1945. Z rodiny Melzerovy pocházeli sochaři Antonín (1799-1833) a Julius (1823-1853), Kaspar Melzer byl malířem historických obrazů. Z hudebníků můžeme uvést violoncellistu Josefa Melzera nebo houslistu Georga Antona Melzera (1782-1843) který odešel do Rigy, odkud podnikal koncertní turné do Ruska. Julius Slánský (1841-1873) byl učitelem hudby na Prokšově institutu v Praze.

Významným sloupským rodákem byl básník, spisovatel, dramatik a historický badatel Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862), který působil převážně v Praze. Věnoval se také záchraně kulturních památek a byl spoluzakladatelem a dlouholetým redaktorem literárního časopisu Lumír, kolem něhož se soustředila řada vynikajících autorů.

V podnikatelské sféře vynikl Adam Grossmann jako sklářský obchodník ve španělském Cadizu nebo Ludwig Gertner (1799-1888), který byl společníkem sklářského obchodu v Amsterodamu. Jeho syn Eduard Gertner (1841-1904) byl sloupským kronikářem a vlastivědným badatelem.
Ze sklářské rodiny optiků Görnerů je nejznámější výrobce brýlí a dalekohledů Samuel Görner, který žil od roku 1718 jako poustevník v Samuelově jeskyni a roku 1735 přesídlil do poustevny na skalním suku. Z tohoto rodu pocházel také Anton Görner, jehož prý hrabě Kinský vyslal na 3 roky do Norimberka a po návratu se měl podílet na zřizování prvních zrcadlových továren ve Sloupu.

Zajímavosti v okolí

Asi 3 km severozápadně od Sloupu leží významné sklářské město Nový Bor, jehož součástí je i Janov, těsně sousedící s jižní části Sloupu. Z údolí Dobranovského potoka tu výrazný skalní suk Poustevnického kamene s rozsáhlými pozůstatky barokní poustevny. Za ním údolí uzavírá zalesněný masiv Slavíčku, na jehož úpatí jsou četné pískovcové skály a rokle. Na západě je Cikánský důl s Velkou a Malou Cikánskou jeskyní, k severu vyčnívá strmý skalní ostroh s vyhlídkou Na Stráži, na jehož jihozápadním úpatí je lesní divadlo. Do jedné ze skal nad obcí je vytesané poustevnické obydlí, známé jako Samuelova jeskyně a dále k východu vystupují z lesa vrcholky Sloupských skal, oblíbených zejména mezi horolezci. Na jižním svahu Slavíčku je zajímavý Psí kostel, lom Střelnice a skalnatý Bukový důl, na jihovýchodě na něj navazuje Tisový vrch, z něhož vybíhá strmý hřbítek se Svojkovskými skalami. Na úpatí kopce leží Svojkov s malým skalním hrádkem a za obcí je romantický Modlivý důl se skalní kaplí. Jihozápadně odtud je při silnici ze Sloupu do České Lípy osada Pihel s nepatrnými pozůstatky hrádku na Pihelském vrchu. Z lesů východně od Sloupu vystupuje výrazný kopec Ortel a nižší Šišák, na jehož jižním úpatí stojí Záhořínská kaple. Sedlem mezi oběma kopci vede silnice do Lindavy, další silnice směřuje západně pod Ortelem do nedalekého Cvikova. Na severním okraji Sloupu je Radvanecký rybník s koupalištěm, za nímž leží Radvanec s osadou Maxov. Krajinu severně odtud dotvářejí zalesněné vrchy Strážný, Hrouda a Chudý vrch, pod nimiž je romantické Údolí samoty s Panenskou skálou, a pískovcové Havraní skály s vyhlídkou.

Další informace

• Historické obrázky Sloupu
• Vybrané drobné památky na území obce
• Možnosti ubytování

• Oficiální stránky Sloupu
• Další stránky o Sloupu