Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Zajímavá místa

Sloupský hrad a poustevna

Celkový pohled na skalní suk s poustevnou z vyhlídky Na Stráži. Na jižním okraji Sloupu ční nad údolí Dobranovského potoka asi 35 m vysoký pískovcový skalní suk (318 m), všeobecně považovaný za skalní hrad. O sloupském hradu se sice zmiňuje řada historických pramenů, ale jeho poloha není dodnes známá. Nejspíše stál na severovýchodním úpatí skály, kde jej kromě opevnění chránily také okolní rybníky s bažinami, a kde později vznikl panský dvůr i novější zámeček. Několik středověkých staveb, jejichž zbytky se dochovaly na temeni skály, sloužilo asi jen jako úkryt ve válečných dobách. Většina ve skále vytesaných prostor pochází až z konce 17. a počátku 18. století, kdy zde byla založena poustevna, podle níž se skála nazývala Poustevnický kámen (Einsiedlerstein). Romantickou představu skalního hradu rozvinuli teprve na přelomu 18. a 19. století místní umělci a vlastivědní badatelé.

Archeologické nálezy dosvědčují, že okolí skalního suku bylo útočištěm člověka už v pozdní době kamenné. Na konci 3. tisíciletí před naším letopočtem zde bylo sídliště lidu s kulturou kulovitých amfor, z mladších období pochází nálezy, připisované kultuře únětické a lužické. Na počátku 1. století př. n.l. Sloup osídlily germánské kmeny z tzv. podmokelské skupiny a nesouvislé germánské osídlení je doloženo ještě ve 4. století našeho letopočtu. Poté přišli na naše území Slované, ale pohraniční lesy byly soustavněji osídleny až při kolonizaci ve 2. polovině 13. století, která byla převážně německá.
V té době patřilo rozsáhlé území mezi Žitavou a Českou Lípou Ronovcům, kteří zřejmě na sklonku 13. století vybudovali ve Sloupu strážní hrad. Jeho posádka měla zajišťovat bezpečnost kupců na staré lipské cestě, která sem přicházela od Litoměřic a České Lípy a pokračovala přes Radvanec do Cvikova a dále přes MařeniceKrompach do Žitavy.
Zakladatelem hradu mohl být Čeněk z Ojvína, zmiňovaný roku 1290, nebo jeho stejnojmenný syn. Samotný hrad je ale poprvé uváděn až roku 1324, kdy se po něm psal Čeněk z Birkensteinu. V té době již patrně existovala v blízkosti hradu vesnice Sloup, doložená poprvé roku 1352.

Reliéfy ve skalní místnosti se sloupy. Někdy mezi lety 1346-1374 získali sloupský majetek Berkové z Dubé, kteří jej ale drželi jen do roku 1412, kdy Hynek Hlaváč z Dubé prodal hrad s dvorem a s vesnicemi SloupRadvanec nepříliš zámožnému hornolužickému šlechtici Hanuši Velflovi z Varnsdorfu. Po roce 1427 hrad získal Mikeš Pancíř ze Smojna, který za husitských válek stál na straně lužických měst a podával jim zprávy o pohybech vojsk v okolí. Zároveň však spolu s Vartenberky využíval neklidných dob k loupeživým výpadům do Lužice. Na jaře roku 1444 proto Lužičané vyslali proti Vartenberkům i proti Sloupu odvetnou výpravu. Není jasné, zda byl hrad za tohoto tažení dobyt, ale již v následujícím roce byl Sloup cílem další trestné výpravy, v níž se proti Mikešovi Pancířovi spojilo vojsko lužického Šestiměstí s litoměřickou krajskou hotovostí, vedenou hejtmanem Janem ze Smiřic. Sloupská posádka se tehdy údajně po pěti týdnech obléhání vzdala a hrad byl na naléhání Lužičanů zničen. Mikeš Pancíř jej však zřejmě brzy obnovil a pokračoval i v loupežných výpadech do okolí. V roce 1455 hrad převzali Mikešovi synové Jan a Fridman, po nich jej krátce držel Vilém z Ilburka a 4. ledna 1471 Sloup znovu koupili Berkové z Dubé. V jejich majetku panství zůstalo až do počátku 17. století, kdy se už na hradě nebydlelo. Již v roce 1562 je totiž zmiňován tzv. Nový dům, který pod skálou vystavěl patrně Zikmund Berka z Dubé, a roku 1596 si Adam Berka z Dubé postavil v prostoru tehdejšího dvora severně od skály nový pohodlnější zámeček. Jeho hrázděná budova tu stála až do 15. září 1880, kdy vyhořela.
Po smrti Adama Berky 13. července 1607 zdědila jeho majetek vdova Anna, která se o dva roky později znovu provdala za Jana Abrahama ze Salhausenu. Roku 1617 panství převzal Janův bratr Volf, jehož majetek však byl po bělohorské porážce zkonfiskován. V květnu 1623 Sloup koupil Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, za jehož držení krajem několikrát protahovala rakouská i cizí vojska. Za třicetileté války byl také Sloupský hrad obsazen nevelkou posádkou, ale švédský generál Banér jej v roce 1639 oblehl, dobyl a vypálil. Zničený hrad pak už nebyl obnoven.
Následujícího roku Zdeněk Lev Libštejnský zemřel a jeho majetek převzal syn Václav František, který jako člen jezuitského řádu využíval dědictví hlavně k podpoře církevních zájmů a o správu panství se příliš nestaral. V roce 1654 od něj Sloup odkoupila jeho nevlastní matka Kateřina z Vrtby, od roku 1641 podruhé provdaná za Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova.
Vchod do křížové chodby od severu. V roce 1679 převzal sloupské panství jejich syn Ferdinand Hroznata z Kokořova, který výrazně zasáhl do osudu skalního suku, když se jej roku 1690 rozhodl přeměnit na poutní místo s velkolepou poustevnou. Do roku 1782 se zde vystřídalo celkem 6 poustevníků, kteří skálu různě upravovali. Prvním z nich byl stavitel Konstantin, jemuž je připisováno architektonické řešení poustevny i vedení stavby. Podle jeho návrhu byly v pískovcové skále postupně vytesány rozsáhlé prostory skalní kaple s křížovou chodbou a na ně navazující obytné místnosti. Po Konstantinově smrti zde žil malíř Václav Rincholin, který také namaloval sluneční hodiny na stěně skalního suku. Velkoryse pojatá stavba ale nebyla nikdy dokončena. Po smrti Ferdinanda Hroznaty z Kokořova v roce 1708 byly stavební práce zastaveny, poustevník Václav se odtud odstěhoval a již pořízené vybavení skalní kaple bylo později přeneseno do nově budovaného kostela sv. Kateřiny v obci. Nový majitel Petr František z Kokořova prodal roku 1710 zadlužené panství Václavu Norbertu Oktaviánovi Kinskému, který je spravoval až do své smrti v roce 1719. Poté bylo sloupské panství určeno jeho synovi Josefu Maxmiliánovi, jemuž však bylo teprve 14 let. Majetek proto až do jeho zletilosti spravoval starší bratr Štěpán Vilém Oldřich, který sice pokračoval v úpravách skály, ale už v poněkud odlišném romantickém pojetí. V té době byly vysekány také terasy na jižní a východní straně skály.
Josef Jan Maxmilián Kinský převzal správu panství v roce 1726 a svými hospodářskými reformami významně pozvedl úroveň celého kraje. Rušil nevýnosné panské statky, na jejich pozemcích založil několik nových vsí a na celém panství podporoval rozvoj řemeslné výroby, zejména tkalcovství a sklářství. Protože starý zámeček pod hradem mu již nevyhovoval, postavil si v letech 1730-1735 nový zámek ve vsi; mimoto pokračoval i v úpravách skalního suku.
Skalní stěna se vchody do umělých jeskyní. Již v roce 1719 se na skálu vrátili také poustevníci. Nejdříve se tu usadil bývalý kaprál Jakub Borovanský a nedlouho po něm truhlář Antonín František Höltzel z Arnultovic. Po Jakubově smrti v roce 1735 sem přišel okrasný zahradník a výrobce brýlí Samuel Görner, který předtím žil 17 let v nedaleké Samuelově jeskyni. O 7 let později ale ze Sloupu utekl, údajně ze strachu před Prusy, kteří by ho zřejmě odvedli do vojska. Posledním sloupským poustevníkem byl tkadlec Antonín Müller ze Zákup, pro něhož nechal Josef Maxmilián Kinský roku 1770 vystavět na skále nový zděný domek.
V září roku 1779 navštívil Sloup císař Josef II a nedlouho poté, v dubnu 1780 Josef Jan Maxmilián Kinský zemřel. Protože nezanechal žádné potomky, převzal sloupské panství jeho prasynovec Filip Josef Kinský, pocházející z chlumecké hraběcí linie Kinských. Když pak v roce 1782 Josef II všechny poustevny zrušil, upravil nový majitel skálu na romantické výletní místo pro své přátele a hosty. Hlavní vchod byl po roce 1794 přemístěn na jihovýchodní stranu skály a ve 20. letech 19. století byl na temeni obnoven park s květinovou zahradou. Zděný poustevnický domek byl upraven jako útulek pro návštěvníky, mezi nimiž byli například i arcivévoda František Karel (1822), saský král Friedrich August (1824 a 1845), arcivévoda Štěpán Habsburský (1841) a v roce 1847 mladý František Josef I., pozdější rakouský císař, se svými bratry Maxmiliánem a Karlem Ludvíkem.
V držení Kinských zůstal Sloup až do smrti Augusta Františka Kinského roku 1940. Jeho majetek poté připadl německému šlechtici Vilému Emanuelu Preysingovi a v roce 1945 byl zkonfiskován. Skalní suk byl pak nějaký čas opuštěný a v roce 1953 byl jako pozoruhodné skalní sídlo prohlášen za kulturní památku. Skála je turisticky přístupná a od roku 1998 ji má v dlouhodobém pronájmu bývalý kastelán Ivan Volman.

Celkový pohled na skalní masiv od jihu. Mohutný asi 100 m dlouhý skalní masiv chrání nepřístupné svislé stěny, porušené jen několika úzkými spárami. Jeho jihovýchodní stěnu zdobí sluneční hodiny, které namaloval zdejší poustevník Václav Rincholin. Původně byly na skále hodiny dvoje, ale při renovaci v roce 1752 byly obnoveny pouze jedny a druhé na jihozápadní straně potom zanikly.
Sloupský hrad pravděpodobně nestál přímo na skále, ale na vysušeném místě při jejím severovýchodním úpatí, kam byl možný přístup asi jen po dřevěné konstrukci s mostem. Z hradních budov se dodnes nic nedochovalo, částečně zasypané pozdně renesanční klenby v sousedství parkoviště jsou pozůstatkem později vystavěného Berkovského zámečku.
Hrad možná využíval i malý vyvýšený skalní dvůr, který vznikl v rozšířené spáře na severní straně skalního suku. Zvenku je dvůr uzavřen zdí, postavenou po roce 1827, a vstupovalo se do něj krátkou chodbou, vytesanou ve spáře mezi skalním masivem a menším samostatným skalním blokem.
Do svislých stěn dvora je vytesáno několik středověkých prostor. Na západní straně jsou dvě vzájemně propojené místnosti s pískovcovým vstupním portálem, v protější stěně je hluboký výklenek s kruhovou studnou, která byla později narušena sklepem a zasypána do úrovně jeho podlahy. Další prostora byla vysekána do jižní stěny dvora a v jejím sousedství kdysi stávala dřevěná konstrukce, umožňující přístup k výše položené skalní rozsedlině. V ní je vytesané dvouramenné schodiště, romanticky označované jako Rytířské, jehož východním ramenem se vstupovalo přímo do prostor poustevny s kaplí, zatímco západní vedlo na horní plošinu skalního suku. Původně zde byly jen dřevěné stupně, zapuštěné do stěn rozsedliny, a teprve při výstavbě poustevny byla spára prohloubena a schody vytesány do skály. Skalní dvůr ani Rytířské schodiště nejsou v současné době návštěvníkům přístupné.

Do skály vytesané prostory bývalé poustevny. Dnešní přístup na skálu vede z východní strany po zčásti dřevěném a zčásti ve skále vytesaném schodišti, zřízeném poustevníky po roce 1690. Schodiště ústí nejprve na nevelkou terasu, kde je umístěna pokladna, a dále pokračuje vzhůru do prostor bývalé poustevny, vytesaných ve skále. Tyto místnosti měly patrně sloužit k bydlení a jejich součástí se stalo i starší obydlí poustevníka s malou černou kuchyní.
Na prostory poustevny navazuje vysoká klenutá křížová chodba, vytesaná s využitím přirozených skalních spár na půdorysu nepravidelného čtverce s prodlouženým severním křídlem. V jednom místě chodba úhlopříčně protíná starší, ve skále vyhloubenou středověkou místnost, jejíž strop uprostřed podpíral skalní pilíř. Otvory kolem pilíře byly později zazděny.
Na severní straně přiléhá ke křížové chodbě prostorná 18 m dlouhá a 4 m široká barokní skalní kaple, vytesaná v roce 1693. V nejvyšším místě její klenby je proražen na povrch oválný otvor, nad nímž byla o 2 roky později postavena osmiboká lucerna s kruhovými okny. K vysvěcení kaple však patrně nikdy nedošlo a již odlitý zvon z roku 1692 i socha Panny Marie Bolestné od žlutického sochaře Osvalda Wendy byly v letech 1716-1719 přeneseny do kostela sv. Kateřiny ve vsi. V kapli zůstal dodnes zachován jen kamenný podstavec oltáře na východní straně a vyvýšená kruchta, přístupná samostatným vchodem ze západního ramene rytířského schodiště. Kaple se občas využívá ke komorním koncertům a uměleckým vystoupením.

Skalní kaple s podstavcem oltáře. Skalní místnost se sloupy, v pozadí Kalvárie.

Ochoz s výklenky křížové cesty na jižní straně skály. Jihozápadní nároží křížové chodby ústí na malé prostranství s pamětní deskou, připomínající návštěvu mladého Františka Josefa I. a jeho bratří, Ferdinanda Maxmiliána a Karla Ludvíka 24. září 1847. Kdysi zde také rostl údajně 300 let starý buk, do jehož kůry ztvárnil řezbář Josef Max starší jména dalších význačných návštěvníků. Na východní straně prostranství je malá nedokončená komůrka s vyrytým letopočtem 1699, v jejíž vnější stěně je vytesaný prostor pro pec s komínem. Naproti jsou dvě zajímavé skalní místnosti, jejichž vnitřní stěny byly kdysi obloženy dřevem. V první z nich, členěné šesti kamennými sloupy, jsou vedle okna vytesané dva reliéfy se lvy. Ve druhé místnosti jsou zbytky kalvárie, původně zdobené úlomky kamene a skla, která byla po 2. světové válce zcela zničena.
Vnitřek jedné z umělých jeskyní. Kolem vnější stěny obou místností vede ochoz ke skalním terasám na jižní straně, vytesaným v letech 1719-1726. Nižší terasy sloužily jako vinohrady a po nejvyšší z nich vede ochoz, podél něhož jsou do skalní stěny vysekány mělké niky pro obrazy křížové cesty. V jednom místě mezi nikami byl roku 1696 proražen vstup do 7 m hluboké středověké džbánovité prostory, která byla dříve přístupná pouze nevelkým kruhovým otvorem ve stropě. V minulosti byla považována za hladomornu, ale mnohem pravděpodobnější je její využití jako zásobnice na obilí. Do jejích stěn jsou vyryté různé výjevy a obrazce. Poslední nika na východním konci ochozu má o něco větší rozměry a pravděpodobně v ní měl být obraz ukřižování. Ve skále za touto nikou je vytesaná nepravidelná skalní místnost, pocházející asi až z počátku 19. století.
Ochoz ústí na uměle zarovnanou plošinu, ukončenou na západní straně skalní stěnou, pod jejíž horní hranou je dodnes patrný zašlý letopočet 1695. Ve stěně jsou vytesané tři umělé jeskyně (grotty), z nichž dvě větší snad měly původně sloužit jako poslední zastavení křížové cesty - Boží hrob a Zmrtvýchvstání. V letech 1719-1726 byly v jeskyních umístěny plastiky klečícího sv. Františka Serafinského a ležící sv. Rozálie, později v nich nechal Karel Kinský upravit výjevy se sochami poustevníků. V první jeskyni byl modlící se poustevník, ve druhé zemřelý poustevník ležící na mechovém lůžku a ve třetí symbolický náhrobek s dřevěnou deskou, na níž byla romantická báseň o smrti jako nejlepším příteli.

Terasa se sochou Samuela Görnera. Na plošině stojí také osmiboká lucerna skalní kaple a zděný domek z roku 1770, který nechal postavit Josef Jan Maxmilián Kinský na místě staršího dřevěného obydlí pro posledního poustevníka Antonína Müllera. Ve 20. letech 19. století byl domek renovován a upraven jako malé muzeum a přístřeší pro výlety šlechticů.
V sousedství domku je uměle přitesaná vyhlídková terasa se sochou poustevníka Samuela Görnera s dalekohledem. Původně dřevěnou sochu údajně rozstříleli v roce 1866 Prusové, kteří ji považovali za živého špióna, a novou repliku tu nechala v roce 1881 umístit hraběnka Františka Kinská, rozená Hartigová.
Vyhlídková plošina je také na skalním výběžku, vyčnívajícím od domku směrem k východu. Je z ní pěkný výhled na jižní část Sloupu i zalesněné okolní kopce s vyhlídkou Na Stráži a skalami u Samuelovy jeskyně.
Na severovýchodní straně skály stojí zajímavý, ze skály vytesaný domek, který od roku 1728 sloužil jako obydlí poustevníků. Sedm let v něm žil Antonín František Höltzel a 27. dubna 1735 se sem nastěhoval Samuel Görner.

Lucerna nad skalní kaplí. Poustevnický domek vytesaný ze skály.

Zbytky středověkého sklepení nad skalním dvorem. Západní část skalního suku byla dříve upravena jako park a dnes je řídce porostlá stromy. Na okrajích se dochovaly pozůstatky čtyř do skály zahloubených středověkých prostor, nad nimiž patrně kdysi stály dřevěné stavby. Nejzajímavější z nich je strážnice na západním okraji skalního suku, jejíž boční okno směřuje do tzv. Švédské spáry - široké skalní rozsedliny, chráněné kdysi dřevěným opevněním. Další prostora se dvěma nízkými okny je přímo nad skalním dvorem na severní straně skály a západně od ní bylo třetí sklepení, z něhož se dodnes dochovala jen část východní a jižní stěny. Také z poslední zahloubené místnosti na jihozápadní straně skalního suku zůstal už jen nevelký kout s nikou.
Z okrajů vrcholové plošiny jsou pěkné výhledy na JanovSloup v údolí Dobranovského potoka, dále na Nový BorChotovickým vrchem a vzdálenější hřeben s Českou skálouPráchně. Na severu vystupují vrcholky Lužických hor s výraznou dominantou Klíče, vzdálenější Luží a protáhlým Hvozdem na severovýchodním obzoru. V popředí je Strážný vrchRadvance, OrtelŠišák, na jihovýchodě vystupuje zalesněný masiv Slavíčku se skalami v okolí Samuelovy jeskyně. Na východním obzoru je vzácně vidět i Ještěd.

Další informace

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2016.