Města a obce

Česká Kamenice

Česká Kamenice je starobylé město s bohatou historií, ležící v údolí říčky Kamenice asi 30 km východně od Děčína. Jeho okolí lemují malebné zalesněné kopce Lužických hor, Českého Švýcarska a Českého Středohoří.

Město má dnes asi 5600 obyvatel a patří k němu také osady Pekelský Důl, Dolní Kamenice, Filipov, Huníkov, Horní Kamenice, Kamenická Nová Víska, Kerhartice a Líska.

Historie

Česká Kamenice vznikla v zalesněné krajině, kterou snad již v 11. století řídce obývali Lužičtí Srbové. Kolem poloviny 13. století sem přišli němečtí osídlenci, kteří v místě křížení staré česko-lužické zemské stezky  s říčkou Kamenicí založili stejnojmennou protáhlou lánovou ves. Za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253-1278) byla střední část vsi povýšena na město a z okrajových částí později vznikly osady Horní a Dolní Kamenice. Kamenice byla zpočátku královským městem, ale Václav II. (1278-1303) ji brzy věnoval za věrné služby Janovi z Michalovic z rodu Markvarticů. Ten město připojil k scharfensteinskému panství, jehož sídelní hrad Ostrý stál u Benešova nad Ploučnicí. V první polovině 14. století byla správa východní části panství, k níž náležela i Kamenice, přenesena na hrad Falkenštejn u Jetřichovic a ještě před rokem 1406 na nedaleký hrad Fredevald.

První věrohodný doklad o České Kamenici pochází až z roku 1352, kdy již byla opevněným městečkem s farním kostelem. Od konce 14. století máme zpráv o České Kamenici více, protože z té doby se dochovala historicky i umělecky velmi cenná městská kniha, která je vedle městské knihy pražské a novobydžovské jednou z nejstarších v Čechách. Knihu založil 27. srpna 1380 Jan III. z Michalovic a byla vedena až do roku 1516. Kamenice se řídila litoměřickým městským právem a v jejím čele stál zpočátku dědičný rychtář, od roku 1380 byla zavedena radniční správa v čele se starostou. První doložená městská privilegia jsou z roku 1383, kdy Jan III. propůjčil obyvatelům České Kamenice, Chřibské a okolních vesnic odúmrtní právo, podle něhož mohli majetek zemřelých dědit příbuzní až do 3. pokolení. V roce 1394 získali obyvatelé 67 tehdy stojících městských domů právo vařit pivo a byli osvobozeni od roboty. Ve stejném roce bylo také uděleno privilegium střeleckému bratrstvu. Měšťané dále mohli prodávat pivo a víno, provozovat městské lázně a pořádat výroční trhy. V 15. století měla Kamenice vedle týdenních trhů 2 výroční trhy a také solný obchod, který Vartenberkové znovu potvrdili po roce 1541. Městu příslušelo také hrdelní právo, které se až do roku 1765 vykonávalo na Šibeničním vrchu severně od města.

V roce 1406 prodal Jan III. z Michalovic scharfensteinské panství Hynkovi Berkovi z Dubé, jehož synové si panství rozdělili a Kamenicko dostal Jan Berka z Dubé. Ve 20. letech bylo město několikrát obsazeno husitskou posádkou a v roce 1428 celé panství koupil Zikmund z Varternberka, který je připojil k Děčínu. Zikmund ale podnikal loupežné nájezdy do Lužice a zhořelečtí proto roku 1440 dobyli a zničili jeho hrad Fredevald. Zikmund sám byl brzy poté zajat a uvězněn v Jindřichově Hradci, kde zemřel. Protože však jeho synové Jan a Jindřich v nájezdech pokračovali, vojska lužického Šestiměstí roku 1444 opět zaútočila na četné vartenberské hrady a města v severních Čechách. Přitom byla dobyta a vypálena i Česká Kamenice s Kamenickým hradem, nově postaveným po zničení Fredevaldu. Velké válečné výdaje nakonec přiměly roku 1450 Jana z Vartenberka k uzavření míru s Šestiměstím.
V 16. století moc Vartenberků slábla a roku 1511 celé děčínské panství koupil Mikuláš Trčka z Lípy. Od něj je v roce 1515 získali míšeňští Salhausenové, za jejichž držení se zde rozšířilo protestantské náboženství. V roce 1522 si Salhausenové děčínské panství rozdělili a Ostrý (Scharfenstein) s Kamenicí dostal Bedřich ze Salhausenu. V roce 1535 připadla kamenická část panství jako věno jeho dceři Anně ze Salhausenu, která se vdala za Prokopa Vartenberka, čímž došlo k trvalému oddělení kamenického panství od Scharfensteinu. Vartenberkové si pak ve městě postavili zámek, ze kterého spravovali kamenické panství až do roku 1614, kdy je získal Radslav Kinský ze Vchynic. Po jeho smrti roku 1619 se panství ujal Vilém Kinský, který byl ale v roce 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn. Po něm Kamenicko převzal Jan Oktavián Kinský z chlumecké větve rodu a v majetku Kinských panství zůstalo až do správní reformy v roce 1850.

Za třicetileté války (1618-1648) byli v České Kamenici několikrát ubytováni rakouští vojáci, kteří zde v roce 1634 způsobili velký požár. O deset let později se tudy přehnali Švédové. Město ale válku přečkalo poměrně dobře, protože v roce 1654 bylo z 207 zdejších domů pouze 7 pustých. Již po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byla zahájena zdlouhavá rekatolizace, která ale byla důsledněji prosazovaná až po skončení třicetileté války. Nespokojenost s novými pány, zostřením poddanství a s náboženským útiskem vedla již v roce 1625 k nevolnickému povstání proti Otovi Jindřichovi z Vartenberka. Vzbouřenci přepadli jeho sídlo Červený dvůr v nedalekých Markvarticích a svého pána i s manželkou zabili. Českokameničtí se účastnili také selských povstání v roce 1680 a 1775.
V okolí města se bojovalo i za sedmileté války (1756-1763). Bitvu pruských a rakouských vojsk, ke které došlo v červenci 1757 pod Studencem, dodnes připomínají pomníčky u Studeného, Lísky a v sedle U Křížového buku. Vojenské oddíly městem procházely i za napoleonských válek v letech 1809 a 1813 a za prusko-rakouské války roku 1866.
Město ale netrpělo jen válkami. V letech 1656, 1677 a 1753 je postihly velké povodně a morová nákaza v roce 1713 si vyžádala 68 obětí. V srpnu 1778 zavlekli pruští vojáci do města černé neštovice, kterým podlehlo asi 600 osob. Téhož roku ve městě vypukl obrovský požár, při němž vyhořelo 38 domů a dolní mlýn. Ještě v letech 1848-1855 ve městě řádily epidemie tyfu, úplavice a cholery.

Přesto se město stále rozrůstalo a s rozvojem řemesel získávalo na důležitosti. Snad nejstarším řemeslným provozem v České Kamenici byl prostřední mlýn, doložený již roku 1389. Od roku 1426 začaly vznikat řemeslnické cechy. Jako první byly založeny cechy kolářů, kovářů, zámečníků a řezníků, o něco později cech pekařů a postupně přibývaly další. V 17. století se ve městě objevili také první zušlechťovatelé skla. V té době již byla Česká Kamenice poměrně velká a po dokončení zámeckého dvora a Mariánské kaple se zařadila mezi reprezentativní barokní města.

Průmysl se zde plně rozvinul ve druhé polovině 19. století. Již roku 1834 byla založena papírna v Horní Kamenici, ale nejdůležitější místo měl průmysl textilní. Po roce 1855 zde vzniklo několik tkalcoven a přádelen, mezi nimiž měly významné místo závody kamenického velkoprůmyslníka Franze Preidla. Dále zde byla například továrna na pletené zboží, kožedělné závody, strojírna se slévárnou železa, továrna na nábytek, ale také 7 rafinerií skla a exportní obchod se sklem.
Rozvoj průmyslu v lednu 1869 podpořilo otevření železnice z Děčína do Varnsdorfu, na kterou v roce 1886 navázala odbočka do Kamenického Šenova, prodloužená roku 1903 do České Lípy.
V roce 1894 byl v České Kamenici zřízen vodovod, napájený z pramenů v okolí Pustého zámku a roku 1900 byla uvedena do provozu městská elektrárna. V roce 1910 dosáhla Česká Kamenice nejvyššího počtu 4971 obyvatel.

Za druhé světové války byla v nedalekém Rabštejnském údolí vybudována podzemní továrna pro brémský letecký koncern Weser, u níž vznikl také koncentrační tábor. Ke konci války zřídili nacisté v okolí města několik zajateckých pracovních táborů. Ještě 8. května 1945 byla Česká Kamenice bombardována, ale město neutrpělo velké škody. Zničen byl jen hostinec U slunce a Dělnický dům.
Po válce bylo německé obyvatelstvo z větší části vysídleno a počet obyvatel města klesl o více než polovinu. Zkonfiskovaný majetek převzali národní správci a velká část obchodů, hostinců i část průmyslových podniků byla zrušena. Neobydlené domy postupně chátraly a některé z nich byly později zbourány. Byly mezi nimi i původní gotické lázně a některé další památkově cenné budovy.
Protože se město po válce příliš nerozvíjelo, nebylo jeho jádro výrazněji postiženo demolicemi ani panelovou výstavbou a díky tomu si dodnes udrželo svůj starobylý charakter. V roce 1992 byla v České Kamenici vyhlášena městská památková zóna, jejíž hlavní hodnotou jsou vedle zachovaného vnitřního města s úzkými uličkami a starými domy také výrazné dominanty dvou kostelů, zámek a řada dřevěných předměstských domů.

Památky a zajímavosti

Historické jádro města vzniklo na poměrně malé ploše u řeky, kde se severojižní zemská stezka křížila s místní západovýchodní cestou, která město spojovala s Horní a Dolní Kamenicí.
Město bylo kdysi obehnáno hradbami se čtyřmi bránami, z nichž se dodnes zachovala jen jižní Zámecká brána. Severní (Kunratická) brána byla stržena povodní již v roce 1577, Horní (Kamenickošenovská) brána byla při rozšiřování města v roce 1605 posunuta asi o 70 m dále k východu, ale v 1. polovině 19. století byla spolu s Dolní (Děčínskou) bránou zbořena při stavbě státní silnice.

Na jižní straně městského jádra stojí kostel sv. Jakuba Většího, jehož základy pocházejí již ze 14. století. Roku 1444 byl původní kostel vypálen Lužičany, brzy poté byl ale obnoven a roku 1562 znovu přestavěn. Nejvelkorysejší přestavbu v pozdně gotickém stylu provedl v letech 1603-1605 kamenický stavitel Petr Patzenhauer. Z té doby pochází současná trojlodní stavba se síťovou klenbou sbíhající na osmiboké pilíře, ukončená pětibokým presbytářem. Ve východní části lodi byly před rokem 1910 vestavěny kamenné boční tribuny se slepými arkádami a andílčími hlavičkami, na jejichž zábradlí vytvořil míšeňský kameník Valtin Wollde erbovní štíty rytířských rodů Michaloviců, Vartenberků, Schönfeldů, Salhausenů a s Vartenberky spřízněných Corethů, Kolowratů, Schlicků a pánů z Weitmühle. Pozoruhodná je také dvoupatrová kruchta, jejíž dolní část je renesanční s reliéfním dekorem a barokně upravená horní část je podklenutá hřebínkovou klenbou. V křížově sklenuté vstupní prostoře je původní gotický portál s nárožním sloupkem. Barokní přístavky sakristií po stranách kostela pochází z 18. století.
Na jihozápadním nároží kostela je 46 m vysoká čtyřhranná věž s ochozem, postavená stavitelem Seiffertem v letech 1552-1555. Původně byla jako hláska součástí městského opevnění a teprve při přestavbě roku 1605 byla jako zvonice připojena ke kostelu. V roce 1792 byl kostel propojen vyvýšenou krytou chodbou se sousedním zámkem.
Vnitřní zařízení pochází převážně z 18. století. Klasicistní sloupový hlavní oltář z konce 18. století zdobí sochy sv. Petra a Pavla a obraz Stětí sv. Jakuba z roku 1797 od šluknovského malíře Dominika Kindermanna. Ze stejné doby pochází i kazatelna a dva klasicistní boční oltáře Srdce Páně a Panny Marie. Na konzolách je umístěna Pieta, rokoková Panna Marie pod křížem a sochy sv. Tomáše, sv. Antonína, sv. Ondřeje, sv. Jana Nepomuckého, sv. Vavřince a sv. Floriána. Dále je zde obraz Panny Marie z roku 1762 ve vyřezávaném rokokovém rámu, obraz sv. Jana Křtitele z 2. poloviny 18. století v klasicistním rámu a na postranním oltáři obraz smrti sv. Josefa od malíře J. Schmidta z Kremsu (zvaného Kremserschmidt). Zajímavá je také vyřezávaná barokní křtitelnice z 2. čtvrtiny 18. století.
V presbytáři jsou pozoruhodné nástěnné malby z roku 1605, znázorňující výjevy z Bible (Proměnění Krista na hoře Tábor, holubice, Mojžíš a Eliáš, apoštolové sv. Jakub, Jan a Petr), které údajně pochází od děčínského malíře Hanse Teufela. Pěkná jsou také malovaná okna, znázorňující Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino, která kostelu věnoval sklář Valentin Schürer z Falknova.
Ve vnitřních stěnách kostela jsou zazděné náhrobky Vartenberků, pocházející většinou z 16. a 17. století. Mezi nimi zvlášť vyniká mohutný mramorový epitaf Kryštofa z Vartenberka († 1537) od drážďanského sochaře Waltera. Reliéf představuje klečícího rytíře s erbem a je jedním z nejkrásnějších renesančních náhrobků 16. století. Náhrobní desku z roku 1611 má v kostele i jeho stavitel Petr Patzenhauer. V nepřístupné kryptě kostela je uloženo 8 rakví s ostatky pánů z Vartenberka.

Kostel kdysi obklopoval hřbitov, z něhož zůstalo na zdech kostela několik náhrobních desek. V roce 1643 byl hřbitov přemístěn na severní okraj města a po stržení jeho zdi v roce 1833 vzniklo dnešní Jakubské náměstí.
Za kostelem je patrová budova bývalé farní školy, postavená roku 1562, jak uvádí původní latinský nápis na kamenné desce mezi okny. V zahradě vedle sousední budovy děkanství roste 11 m vysoký chráněný tis červený, jehož stáří se odhaduje asi na 400 let. Tento tis měl být kolem roku 1900 pokácen, ale díky zásahu českolipského Excursions Clubu zůstal zachován dodnes.

Naproti kostelu stojí jednoduchý čtyřkřídlý zámek, který na místě starého panského dvora postavil v letech 1541 - 1543 Jindřich z Vartenberka. Jeho nejstarší částí je velká dvoupatrová budova na západní straně, která byla později několikrát upravována. Počátkem 17. století k ní Vilém Kinský přistavěl samostatné jižní křídlo, členěné v přízemí i v patře čtyřmi renesančními pilířovými arkádami. V letech 1847-49 bylo jižní křídlo klasicistně přestavěno zednickým mistrem I. Dittrichem. Severní stranu nádvoří uzavírají dvě menší patrové budovy, z nichž jednu zdobí kamenný vstupní portál s letopočtem 1796. Nad hlavní zámeckou branou na východní straně je zasazen kámen s nápisem a erby Viléma Kinského a jeho manželky Alžběty Trčkové z roku 1631.
Za zámkem byl v letech 1718-23 pod vedením Petra Pavla Columbaniho postaven velký hospodářský dvůr, k němuž později nechal hrabě Kinský přistavět pivovar. Jižně od zámeckého areálu je malý zbytek kdysi rozsáhlých zámeckých zahrad.

V severní části města stojí barokní poutní kaple Narození Panny Marie, která je díky své nádherné sochařské a malířské výzdobě jednou z nejkrásnějších památek v širokém okolí. Kapli postavil v letech 1736-39 Jakub Schwarz z Ústí nad Labem a obklopuje ji čtyřkřídlý ambit s nárožními kapličkami, vstupní věží a čtveřicí chodeb, sbíhajících se k ústřední kapli. Vstupní věž se zvonicí a cibulovou bání je datovaná roku 1749, ale stavbu celého ambitu dokončil kamenický zednický mistr Jan Jiří Kačinka až v roce 1763.
Kruhová centrální kaple je vyvrcholena mohutnou kupolí s opěrnými pilíři, ozdobenými kamennými sochami světců, z nichž většina údajně pochází od markvartického sochaře Jana Václava Fügera, který byl žákem významného barokního sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa.
V letech 1883-1885 byla kaple na náklady textilního průmyslníka Franze Preidla rozsáhle renovována a vnitřní klenba kupole byla vyzdobena nádhernými freskami ze života Panny Marie a z Apokalypsy od Ferdinanda Brunettiho.
Uprostřed kaple stojí rokokový hlavní oltář z roku 1746 od Josefa Kleina se zlacenou dřevěnou sochou Panny Marie, kterou údajně v roce 1680 vyřezal žitavský sochař a řezbář Kryštof Ullrich. Socha sem byla přenesena 1. září 1739 a byla jí přisuzována zázračná moc, kvůli které sem každoročně putovaly tisíce poutníků. Pozoruhodná jsou také malovaná okna a barokní kazatelna z 2. čtvrtiny 18. století od sloupského sochaře Josefa Maxe.

V rohových kaplích ambitu je raně barokní oltář sv. Antonína Paduánského z konce 17. století, rokokový oltář Svaté rodiny a další oltář z 1. třetiny 18. století s rokokovým obrazem sv. Jana Nepomuckého a sochami sv. Rocha a Šebestiána. V ambitu jsou také dřevěné rokokové sochy světců, z nichž nejznámější je socha sv. Tadeáše, a skupina Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem.
Příchod ke kapli vroubí alej, založená roku 1813 a v malém parčíku před vchodem je bývalý památník obětem 1. světové války, postavený roku 1924.

Z jihozápadní strany ke kapli přiléhá park, zřízený na místě druhého českokamenického hřbitova, který v roce 1643 nahradil původní hřbitov u kostela sv. Jakuba. Roku 1922 byl i tento hřbitov zrušen a přemístěn na severozápadní okraj města k silnici do Filipova. Na okraji parku dodnes stojí hrobní kaple rodiny Preidlů a v zadní části je torzo památníku padlých vojáků z 2. světové války.

Za Mariánskou kaplí stojí bývalý chudobinec, k jehož stavbě dal ve své závěti podnět majitel kamenického panství hrabě Filip Josef Kinský. Jeho bratr František stavbu svěřil Janu Jiřímu Kačinkovi, který ji provedl v roce 1749. Patrová barokní budova s mansardovou střechou zvenku připomíná malebný zámeček a je na ní patrný vliv litoměřického architekta Octavia Broggia. Vnitřek byl 2 m vysokými dřevěnými přepážkami rozdělen na 24 komůrek, mezi nimiž byla široká chodba s kachlovými kamny.
Za epidemie černých neštovic v roce 1778 chudobinec sloužil nějaký čas jako špitál. Za druhé světové války byl přeměněn na výrobnu a byli zde ubytováni váleční zajatci. Na malém prostranství vedle chudobince dříve stál památník obětem epidemie černých neštovic v roce 1778, sestavený z několika čedičových sloupů, pocházejících z Panské skály. Dnes z něj zůstaly jen nepatrné zbytky.

Nedaleko odtud stojí u silnice do Kunratic evangelický kostel Ježíše Krista, postavený v roce 1929 podle návrhu architekta F. Grusse z Kraslic. Obdélná stavba s hranolovou věží v průčelí byla původně zdobena malovanými okny od kamenického malíře skla Franze Tschörnera. Uvnitř byla také pozoruhodná křtitelnice z křišťálového skla. Po roce 1945 kostel sloužil evangelické církvi a později byl upraven jako obřadní síň.

V západní části města u silnice do Janské stojí nevelký salhausenský zámeček, postavený patrně v roce 1521 Hanušem ze Salhausenu jako městský špitál. Pozdně gotická stavba s čtyřhrannou nárožní věží má rysy tzv. saské renesance s gotickými zubatými štíty. V letech 1871-1907 zámeček sloužil jako nemocnice a od roku 1911 v něm bylo městské muzeum se sbírkou listin, předmětů lidového umění, zařízenou světnicí punčocháře a další místností, věnovanou kamenickým rodákům. V roce 1957 bylo muzeum zrušeno.
Vedle zámečku stojí bývalý špitál, postavený v novogotickém slohu v letech 1872 až 1880 zámožnou rodinou Preidlů. Uvnitř byla zvlášť pěkná kaple s bohatě malovanými okny.

Ve městě se také dochovala řada pozoruhodných domů, z nichž některé pochází již ze 16. století, ale v průběhu 19. století byly z velké části upravené. Tyto domy byly většinou zděné, ale některé z nich měly dřevěné štíty. Středověkou zástavbu doplňují velké, převážně barokní faktorské a řemeslnické domy s mansardovou střechou, které byly zčásti roubené a ve zděné části zdobené pískovcovým ostěním dveří i oken. V ulicích jsou také pozdější klasicistní kamenné stavby.
Na severní straně náměstí stojí radnice s latinským nápisem "Palladium Civitatis" (záštita obce). Původně renesanční stavba z roku 1493 získala při přestavbě roku 1591 dva pěkné barokní štíty, které však byly zrušeny při klasicistních úpravách v letech 1846-47. Nad vchodem byly dříve sluneční hodiny.
Na  východní straně náměstí stojí hotel Slavie, v jehož interiéru byly tři pozoruhodné kresby na skle od Karla Hodra. Na sousedním domě je zašlá kamenná deska s erbem, letopočtem 1579 a dnes již zcela nečitelným textem žalmu 37,29: "Spravedliví ujmou zemi dědičně a na věky v ní přebývati budou".
Západní straně náměstí dominuje honosná secesní budova spořitelny se sochou rytíře nad štítem. Její stavba byla dokončena v roce 1896 a protože v ní dříve kromě spořitelny sídlilo ještě okresní zastupitelstvo, úřad starosty a městská knihovna, říkalo se jí Městský dům.
K zajímavým domům na náměstí patří také starobylý gotický měšťanský dům s podloubím a stupňovitým štítem na rohu ulice, vedoucí k zámku, empírový dům na jižní straně a zcela přestavěný gotický dvojdům na rohu ulice k Mariánské kapli.
Uprostřed náměstí stojí barokní osmiboká kašna z roku 1575 s polygonálním pilířem se sochou Panny Marie z roku 1680 od Mistra Oldřicha ze Žitavy. Nedaleko od kašny byl ještě v 1. polovině 20. století do dlažby vsazen křemencový kámen s podkovou, který kdysi spolu s dalšími takovými kameny ohraničoval prostor, kam směl být při trzích stavěn dobytek na prodej.

V okrajových částech města se dochovalo několik typických lidových roubených a hrázděných domů s podstávkou, za povšimnutí stojí také několik secesních vil továrníků v severovýchodní části města nebo u silnice k Huníkovu.

Severně od náměstí stojí za korytem říčky honosná budova tělocvičny z roku 1895, která dnes slouží jako gymnázium a kulturní dům. V zahradě před ní stával od roku 1893 kamenný památník Roberta Rochlitze, zakladatele prvního hasičského spolku v tehdejším Rakousku.

Na předměstí směrem k Huníkovu je u silnice kaplička sv. Barbory z roku 1694, u které kdysi stál 4 m vysoký sloup sv. Barbory z roku 1621. Kapličku dříve zdobil reliéf Korunování Panny Marie a soška sv. Barbory ve výklenku věžičky. V roce 1998 byla kaplička opravena a 19. září téhož roku znovu vysvěcena.

Na severní straně města byla v roce 1868 postavena Střelnice, která dnes slouží jako domov důchodců. Po severovýchodním okraji města k ní vede ulička vroubená alejí s několika chráněnými stromy, další lipová alej, dříve zvaná Císařská, sem vede od koupaliště.
Nad Střelnicí je plochý Šibeniční vrch, na jehož temeni údajně bylo až do roku 1765 městské popraviště a v okolních lesích byl v minulosti upraven přírodní park s četnými výletními místy, z nichž nejznámější je vyhlídka na Jehle.

K místním zajímavostem patří i 4,5 km dlouhá muzejní železnice do Kamenického Šenova, kterou vybudovala Společnost České severní dráhy (BNB) v roce 1886. Koncem září 1979 na ní byla zastavena osobní doprava a v říjnu 1992 byla kvůli špatnému stavu trať zrušena úplně. Roku 1995 trať opravil Klub přátel lokálky, který zde v letech 1996 - 2007 zajišťoval sezónní provoz historických vlaků. Od roku 2009 trať využívá a provozuje KŽC s.r.o.

Rodáci a osobnosti

V České Kamenici se narodil vynikající matematik a tvůrce astronomických hodin Johann Klein (1681-1762), ředitel katedry matematiky v pražském Klementinu; dále Johann Baptista Pohl (1782-1834), doktor medicíny a univerzitní profesor botaniky v Praze, proslavený přírodovědnými výzkumy v brazilských pralesích a u nás známý také jako průvodce německého básníka J. W. Goetha po Čechách. K významným rodákům patří také malíři Emanuel a Josef Hegenbarthové. Emanuel Hegenbarth (1868-1923) byl od roku 1903 profesorem na drážďanské umělecké akademii a proslavil se hlavně malbami zvířat a vesnických motivů z okolí, Josef Hegenbarth (1884-1961) byl jedním z nejvýznamnějších německých ilustrátorů 20. století a po roce 1945 byl ředitelem galerie v drážďanském Zwingru. Oblíbeným námětem jeho maleb byly výjevy z cirkusového prostředí, později ale dával přednost biblickým námětům a vytvořil křížovou cestu pro berlínskou katedrálu sv. Hedviky.

Z České Kamenice pocházel také významný učenec a farář Jakub Frint (1766-1834), který se roku 1827 stal biskupem v St. Pölten, nebo básník, spisovatel a sběratel pověstí Raimund Klaus (1812-1838).
O rozvoj města se významně zasloužil textilní průmyslník a mecenáš Franz Preidl (1810-1889), který byl v roce 1882 povýšen do šlechtického stavu jako "Edler von Hassenbrunn". Okolí města zachytil na svých kresbách akademický malíř a ilustrátor Karel Liebscher (1851-1906).
O chudinskou péči v České Kamenici se významně zasloužil pozdější rektor Generálního semináře v Praze, ředitel Teologické fakulty ve Vídni a dvorní rada Augustin Zippe (1747-1816).

V mládí v České Kamenici pobývali také dva hudební skladatelé. V letech 1720-1728 zde žil pozdější významný německý raně klasický skladatel a reformátor opery Christoph Willibald Gluck (1714-1787), jehož otec Alexandr byl lesníkem na zdejším panství. Od podzimu 1856 do léta 1857 navštěvoval zdejší měšťanskou školu jeden z našich nejvýznamnějších skladatelů Antonín Dvořák (1841-1904), aby se zdokonalil v němčině. Bydlel u Josefa Ohma v dnes již neexistujícím horním mlýně v Horní Kamenici a u ředitele kůru a varhaníka Františka Hantschkeho se také zdokonaloval v hudební teorii a hře na varhany.

Zajímavosti v okolí

V okolí města je řada zajímavých míst. Přímo nad jeho severním okrajem vyčnívá strmé vyhlídkové skalisko Jehly, pod nímž je v lesích ukrytý Bratrský oltář a skalní vyhlídky Ponorka a Žába. Jihovýchodně od města se zvedá Zámecký vrch se zříceninou Kamenického hradu a dřevěnou vyhlídkovou věží. V údolí za ním leží Kamenický Šenov, na jehož okraji je přírodní památka Panská skála, známá u nás i ve světě jako čedičové varhany. Bohatou průmyslovou tradici Kamenického Šenova připomíná sklářské muzeum a zajímavé je také hasičské muzeum v nedalekém Novém Oldřichově.
Východně od České Kamenice je protáhlé horské údolí se starými sklářskými obcemi Kytlice a Mlýny. Kousek nad městem se údolí zužuje do skalnaté soutěsky mezi Břidličným vrchem a Pustým zámkem, jehož skalní ostroh se zříceninou hradu Fredevaldu je přírodní rezervací. Nedaleko odtud vyčnívá vyhlídkový Střední vrch, pod nímž v údolí leží malebná obec Prysk.
U silnice do Chřibské je rekreační osada Líska, obklopená několika kopci, z nichž nejznámější je mohutný Studenec se zchátralou rozhlednou a chráněný Zlatý vrch s unikátní ukázkou sloupcového rozpadu čediče. Poblíž sedla U Křížového buku je přírodní památka Líska  s neobvykle rozsáhlým porostem měsíčnice vytrvalé. Severně od České Kamenice leží osady Kunratice, Lipnice a Studený. Z blízkého Větrného vrchu je pěkný výhled na Českosaské Švýcarsko.
Západně od města protéká říčka Kamenice přes Janskou do Srbské Kamenice, nad níž se vypíná mohutný Růžovský vrch. V nedaleké Staré Olešce je oblíbený rekreační Olešský rybník. Severně od Srbské Kamenice se rozprostírá lesnatá krajina Českého Švýcarska s turisticky atraktivními skalními městy u Jetřichovic, romantickými soutěskami říčky Kamenice a s unikátní Pravčickou bránou nad Hřenskem.

Další informace

• Historické obrázky České Kamenice
• Možnosti ubytování

• Oficiální stránky České Kamenice
• Klub přátel lokálky