Města a obce

Jiřetín pod Jedlovou

Jiřetín je malé, ale půvabné městečko, ležící na severním svahu Lužických hor asi 5 km jihozápadně od Varnsdorfu u hlavní silnice z České Lípy do Rumburka. Díky malebné okolní krajině, zajímavým památkám a širokým možnostem využití volného času je Jiřetín celoročně vyhledávaným rekreačním střediskem. K rekreaci slouží i osady Jedlová, Lesné a Rozhled, které k městečku patří.

Historie

Historie Jiřetína je od počátku svázána s osudy tolštejnsko-rumburského panství a hlavně se zdejšími rudnými doly. Nejstarší zmínky o dolování na tolštejnském panství pochází z let 1474 a 1484. Protože však tehdy k Tolštejnu patřilo celé Šluknovsko, není jisté, zda se vztahovaly k bezprostřednímu okolí Jiřetína nebo k jiné části panství. Přestože těžba nebyla příliš úspěšná, udělil v roce 1509 Vladislav II. Jagellonský Jindřichovi ze Šlejnic právo dvacet let těžit na tolštejnském panství zlato, stříbro, měď, olovo, cín, železo a jiné kovy. Tyto těžební pokusy zřejmě probíhaly nejdříve v Míšeňském dole pod Tolštejnem, v protilehlém údolí pod Kozím hřbetem a v údolí Milířky jižně od Dolního Podluží.
Nový majitel panství, Jiří ze Šlejnic, zdejší těžbu mědi, olova a stříbra rozšířil a dal hledat nová naleziště. Jako nadějná se tehdy jevila oblast Křížové hory, kde nechal razit štolu sv. Kryštofa. Zároveň se rozhodl podpořit rozvoj těžby založením městečka, jemuž listinou z 21. června 1539 určil místo na trase Pražské cesty mezi Křížovou horou a Tolštejnem. Nové městečko bylo po křestním patronovi zakladatele nazváno Sanct Georgenthal (Údolí sv. Jiří). Jeho výstavba začala v roce 1548 a dokončena byla za pět let, roku 1553.

Zpočátku se městečko rozvíjelo rychle, protože nové obyvatele přilákala naděje na rychlé zbohatnutí a četné výhody, zakotvené v zakládacím privilegiu Jiřího ze Šlejnic z 12. listopadu 1554. Podle něj mohli všichni majitelé domů vařit a prodávat pivo, péci chleba, porážet dobytek a získali volnost v provozování jiných obchodů a řemesel, přičemž byli osvobozeni od všech dávek a cel. Obyvatelé měli také právo svobodného odkazu majetku, právo svobodného příchodu i odchodu a byli rovněž osvobozeni od všech dluhů, které zanechali mimo země Koruny české.
Dolování se řídilo jáchymovskými horními řády a provozovalo je společenstvo těžařů, kteří tvořili privilegovanou vrstvu obyvatel. Podle místní tradice zde v roce 1539 pracovalo okolo 30 horníků a v dalších letech sem na výzvu Jiřího ze Šlejnic přišlo asi 150 havířských rodin z německého pohoří Harz.

Výsledky dolování byly zřejmě zpočátku dobré, protože roku 1569 prodloužil Jiří ze Šlejnic platnost jiřetínského privilegia o dalších 15 let. Nepříliš bohatá ložiska se však brzy vyčerpala, takže v roce 1584 byla platnost privilegia prodloužena už jen o tři roky a poté byly jiřetínským vyměřeny obvyklé poddanské platy a služby, čímž se stali poddanými měšťany jako v jiných městech.
Dolování se však nezastavilo úplně. Ještě v roce 1612 byl v Jiřetíně úřad důlního huťmistra a okolo roku 1620 byly doly opět v provozu. Krátké období jejich rozvoje přerušila třicetiletá válka, ale ještě v letech 1639 a 1640 prý jiřetínští usilovali o potvrzení důlních privilegií. Občasné pokusy o obnovení těžby probíhaly i v pozdějších dobách, většinou však bez větších úspěchů. Nejvýznamnější z nich podnikl Alois z Lichtensteina koncem 18. století, kdy byla na Křížové hoře založena nová štola sv. Jana Evangelisty. Ojedinělé pokusy o dolování se pak opakovaly až do počátku 20. století.

Po smrti Jiřího v roce 1565 se Šlejnicové zadlužili a v roce 1586 museli rumburské panství prodat Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Za jeho držení povýšil císař Rudolf II. 18. prosince 1587 Jiřetín na město a udělil mu vlastní pečeť a městský znak. Součástí výsad se také staly dva výroční trhy.
Po smrti Jiřího Mehla v roce 1589 se v držení rumburského panství vystřídalo několik majitelů, z nichž nejznámější byl Vilém Vchynský ze Vchynic, zavražděný spolu s Albrechtem z Valdštejna v roce 1634. Při selském povstání v roce 1680 zničili vzbouření sedláci zařízení jiřetínské radnice, protože se měšťané odmítli na rebelii podílet. Městská obec byla za svůj postoj pochválena velitelem asistenčních jednotek generálem Christophem Wilhelmem Harrantem i tehdejším majitelem panství Johannem Sebastianem z Pöttingu. V lednu 1681 rumburské panství koupil kníže Antonín Florián z Lichtensteina, s jehož rodem byly osudy Jiřetína i celého panství spjaty až do roku 1919.

Pro svou polohu na důležité cestě do vnitrozemí trpěl Jiřetín ve válečných dobách častými průchody cizích i domácích vojsk. V jedné ze šarvátek třicetileté války v roce 1642 Švédové vypálili hrad Tolštejn, který od té doby zůstal pustý.
Až do roku 1765 užívalo město také právo hrdelní, k jehož výkonu sloužilo popraviště na Šibeničním vrchu. Jedním ze tří dochovaných rozsudků smrti byl 12. října 1747 pro svatokrádežný zločin odsouzen na šibenici Friedrich Rauch, jehož jméno je v lidových pověstech spojováno s jeskyní na Malém Stožci.

Protože zemědělství nemělo v kraji větší význam, stala se po úpadku dolování hlavním zdrojem obživy obyvatel městečka řemesla, z nichž bylo nejdůležitější plátenictví a tkalcovství. Na přelomu 18. a 19. století se začala prosazovat také výroba manšestru i jiných plátěných a bavlněných látek. Rozvoj výroby látek vedl v okolí ke vzniku bělidel, která pracovala až do počátku 20. století, kdy v souvislosti s rozvojem chemie a mechanizací továren zanikla.
Jiřetín se rozrůstal až do roku 1890, kdy dosáhl 2530 obyvatel, poté se ale jeho růst zastavil, hlavně kvůli rychlému průmyslovému rozvoji nedalekého Varnsdorfu. Za hospodářské krize ve 30. letech se výroba v Jiřetíně postupně zastavila a tato tíživá situace přetrvala až do druhé světové války.
Poválečným odsunem Němců se počet obyvatel města snížil asi na třetinu a protože se ani později nepodařilo obnovit průmyslovou výrobu v dostatečném rozsahu, klesl postupně až na současných asi 560 obyvatel. Přibližně stejný počet dnes tvoří také chalupáři.
Po válce městečko nějaký čas užívalo z němčiny převzaté pojmenování Sv. Jiřetín a teprve v roce 1949 bylo po spojení se sousedním Rozhledem, k němuž patřily i osady Lesné a Jedlová, přejmenováno na Jiřetín pod Jedlovou.

Památky a zajímavosti

Jiřetín je typickým renesančním horním městem s pravidelným šachovnicovým půdorysem. Jeho základem je čtvercové náměstí, kolem něhož se rozvinula pravidelná síť navzájem kolmých ulic ve směru čtyř světových stran. Mezi nimi byly vyměřeny čtvercové domovní bloky, na jejichž straně stály vždycky tři domy. Díky tomu město nikdy nevyhořelo celé. Například v roce 1581 padlo za oběť ohni 14 domů, v roce 1619 tři.
Protože se Jiřetín již od poloviny 19. století prakticky nerozvíjel, zachoval se dodnes jako mimořádně hodnotný celek a jeho centrum bylo proto v roce 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónu.

Uprostřed náměstí stojí původně renesanční kostel Nejsvětější Trojice, jehož výstavba byla zahájena roku 1587 nebo 1590, ale kvůli zadlužení majitele panství, Baltazara Mehla ze Střelic, výrazněji pokročila až v roce 1609 za Radslava ze Vchynic. Do jeho vysvěcení 21. května 1612 proto sloužil jiřetínským měšťanům kostel v Dolním Podluží.
Kostel tvoří obdélná jednolodní stavba s trojboce ukončeným presbytářem, který je sklenutý valenou klenbou s lunetami a hřebínky, dosedající na pilířky s římsovou hlavicí. Na severní straně lodi je zachován hrotitý renesanční vstupní portál s postranními nikami, další hrotitý portál vede do sakristie v podvěží. Na severní straně kostela byla později přistavěna věž, dokončená před rokem 1664, kdy na ní byly umístěny nové zvony. Když se v roce 1783 horní část věže zřítila, byla postavena nová barokní věž, na jejímž vrcholku byla v roce 1793 osazena kupole, pocházející údajně z některého zrušeného kláštera ve Štýrsku. V 19. století byl kostel novogoticky upraven a na vnější stěně schodiště, přiléhajícího ke věži, byl zazděn pískovcový reliéf hlavy, který kdysi údajně zdobil hradní palác Tolštejna. Při renovaci kostela kolem roku 1914 bylo v jeho jižní zdi odkryto pískovcové ostění dveří, vedoucích původně zřejmě na hřbitov, zrušený před polovinou 17. století.
Vnitřní zařízení kostela je převážně barokní z 18. století. Vedle hlavního oltáře se sochami sv. Petra a Pavla, vysvěceného roku 1762, jsou zde dva boční sochařské oltáře sv. Josefa a Krista z 2. poloviny 18. století a další oltáře Panny Marie a Krista, pocházející z doby kolem roku 1800. Oltářní obrazy Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání Páně jsou dílem jiřetínského rodáka Josefa Birnbauma. Kazatelnu se zpovědnicí, zdobenou reliéfem Dobrého pastýře, zhotovil v roce 1829 stolař Jakob Worm z Horního Podluží. Na dřevěné tříramenné empoře je umístěno pět barokních soch z 18. století. Jsou to sv. Vavřinec, Immaculata, sv. Jan Nepomucký, sv. Kateřina a Ukřižování s Bolestnou P. Marií. Dále je zde pozdně barokní socha sv. Václava, obraz sv. Šebestiána podle Tintoretta a obraz sv. Cecilie z 1. poloviny 19. století.

V jihovýchodním rohu náměstí vedle kostela stojí výstavná fara s hospodářským dvorem, postavená v letech 1753-1755 místo původní dřevěné budovy z roku 1616, která v roce 1750 vyhořela. Barokní jednopatrová budova s mansardovou střechou je považována za nejhezčí jiřetínský dům a údajně patří k nejhonosnějším objektům svého druhu v severních Čechách. 12. září 1998 bylo v jejích prostorách otevřeno muzeum, které přibližuje nejstarší minulost obce, historii hradu Tolštejna a především dávné dolování drahých kovů.
Upravený parčík na náměstí oživuje potůček s kašnou, napájený z rybníčku před kostelem. V budově bývalé autobusové čekárny bylo v květnu 1998 otevřeno informační středisko, u něhož leží tři velké žulové balvany. Střed náměstí zdobí rozložitý dub a vysoký pískovcový sloup sv. Vavřince z roku 1716, který podle místní tradice vytesal místní kameník Wieden. Podle nápisu na přední straně soklu byla plastika restaurována roku 1802 v upomínku na požár 11. srpna 1799. V posledních dvou verších básně na zadní straně soklu je římskými číslicemi uveden letopočet 1716.

Pod stromy v jihozápadním rohu náměstí jsou torza dvou pamětních kamenů, zničených po druhé světové válce. Jeden z nich postavili roku 1912 jiřetínští turneři na památku zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna (1862 – 1912), druhý je pozůstatkem pomníku císaře Františka Josefa I. z roku 1908. Od roku 1904 stál na náměstí také pomník válečným obětem, který byl v roce 1945 odstraněn.

Západní straně náměstí po staletí dominovala radnice. V roce 1776 byla na místě původní dřevěné budovy vystavěna pozdně barokní jednoduchá patrová stavba, na jejímž průčelí byly umístěny dva pískovcové štíty s plastickým znakem města a kolorovaným znakem držitelů panství Lichtensteinů. Tato radnice vyhořela spolu se dvanácti dalšími domy 11. srpna 1799 a poté měšťané vystavěli novou kamennou budovu, na jejíž průčelí se znovu dostaly oba znaky, symbolizující městskou samosprávu i vrchnost. V roce 1966 byla radnice spolu se třemi sousedními domy zbořena a na jejím místě bylo postaveno nevzhledné betonové nákupní středisko. Obecní úřad dnes proto sídlí v jednoduché nárožní patrové budově nad náměstím.

Kamenné znaky ze zbořené radnice byly v roce 1976 zasazeny do zahradní zdi domu č.p. 252 v Křížové ulici, hned vedle vchodu do jedné z údajně nejstarších štol, ražených v Křížové hoře. Tato štola, nazývaná dnes "U Císaře", byla náhodně objevena při stavbě nového domu v roce 1891. Chodba je ražená jihozápadním směrem v silně porušené žule a končí asi po 30 metrech závalem.
V městečku se dochovala řada lidových domů z 18. a 19. století, jejichž podoba vycházela z typické lužické dřevěné architektury, přizpůsobené svým vzhledem i vnitřním uspořádáním městskému životu. Dominují mezi nimi přízemní i patrové roubené domy s podstávkami, kterým dodávaly určitou honosnost mansardové střechy s břidlicí vykládanými štíty. Patro bývalo často obložené svislým "deštěním", jehož dlabaná výzdoba imitovala rustiku. Některé domy mají také klasicistně zdobené pískovcové vstupní portály. Nejzajímavější z nich jsou dnes památkově chráněny. Na náměstí je to řadový dům čp. 121 s dřevem obloženým patrem a dům čp. 4 s kamenným portálem, datovaným letopočtem 1788. V Žižkově ulici stojí patrový dům čp. 144 s břidlicovým štítem a vedle něj malý roubený dům čp. 145, o kus výše jsou dvě chráněné roubené chalupy čp. 162 a 164.

Ulice za kostelem vede ke klášteru, který zde roku 1874 založil ženský řád "Kongregace dcer Božské lásky", jehož posláním byla péče o venkovské dívky, přicházející za prací do měst a později také o přestárlé občany a sirotky. Klášter byl zpočátku provizorně umístěn v domě čp. 86, odkud se v roce 1899 přestěhoval do nově postavené klášterní budovy. O velikonocích roku 1930 byl naproti ní vysvěcen další klášterní objekt s kaplí, který je s původní budovou spojený ve výši prvního patra visutou chodbou.
V 50. letech byl v klášteře zřízen domov pro řádové sestry, v němž kolem roku 1970 žilo přes 250 řeholnic z více než osmi řádových kongregací. Na počátku 90. let se většina řádových sester vrátila do svých původních klášterů, takže v současné době zde žije jen asi 30 řeholnic z kongregací voršilek a mariánek.

Na jihozápadním okraji městečka se strmě zvedá Křížová hora s upraveným poutním místem z 18. století.
Na severním okraji městečka pod náměstím je hřbitov, založený před polovinou 17. století místo původního hřbitova u kostela na náměstí. Nejstarší náhrobek s letopočtem 1635 je v jižní zdi hřbitova hned u márnice, postavené roku 1748. Kolem roku 1761 byla vybudována hřbitovní kaple, která byla údajně miniaturou klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory. Roku 1822 byla kaple přestavěna a dnešní podobu získala v roce 1840, kdy byl celý hřbitov sadově upraven a obehnán zdí. Uvnitř kaple byly postupně instalovány pamětní desky zdejších kněží. Litinový kříž na žulovém podstavci byl vysvěcen 8. července 1845.

Městečko oživují také další drobné plastiky. U silnice do Rybniště je pískovcová socha sv. Anny z roku 1769 a u cesty k Tolštejnu stojí mezi dvěma stromy ozdobný železný kříž na kamenném podstavci z roku 1826.

V ulici pod poštou je opuštěná budova bývalé šroubárny, v níž byla za druhé světové války pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Roku 1982 na ní byla umístěna malá pamětní tabulka, která však byla později odstraněna.

Během 60. až 80. let byl na severním svahu Jedlové nad osadou Rozhled vybudován lyžařský areál, čímž se Jiřetín stal významným střediskem zimních sportů. V roce 1983 zahájila Tělovýchovná jednota Slovan na východním okraji obce výstavbu letního sportovního areálu, který dnes nabízí řadu příležitostí k aktivnímu odpočinku a relaxaci. K dispozici je několik hřišť, atletická dráha, plavecký bazén, minigolf, tenisové kurty, stolní tenis a sauna. V nabídce je i možnost jízdy na koni a od roku 1996 je součástí areálu také bývalá soukromá zoologická zahrada, sloužící jako odpočinkový kout. V západní části obce pod Křížovou horou je malé golfové hřiště.

Úsilí zdejších obyvatel a chalupářů o zkrášlení obce a oživení jejího společenského a kulturního života bylo oceněno v roce 1998, kdy Jiřetín získal prestižní titul "Vesnice roku".

Rodáci a osobnosti

V Jiřetíně se narodili malíři církevních obrazů Anton Donat (*1746), Johann Birnbaum (1793–1872) a krajinář a portrétista Wenzel Salomon (1874-1953), který zachytil podobu městečka i jeho okolí v 1. polovině 20. století.
K významným rodákům patří houslový virtuoz Franz Anton Ernst (1745-1805), který působil jako koncertní mistr dvorní kapely v durynském městě Gotha, nebo Johann Alois Miksch (1765-1845), který se proslavil svým sopránem, nejprve ve dvorním katolickém kostele, později v kurfiřtské italské opeře a nakonec jako ředitel operního sboru v Dráždanech.

Zajímavosti v okolí

Atraktivitu Jiřetína zvyšuje jeho jedinečná poloha v malebné krajině Lužických hor. Širokému okolí dominuje mohutná hora Jedlová s rozhlednou a hostincem na vrcholu, od níž vybíhá až nad samotný okraj městečka hřbet Křížové hory s upraveným poutním místem a starými stříbrnými doly na úpatí. V rozsáhlých lesích na jižním úpatí Jedlové se třpytí malebné Jedlovské rybníky, západně odtud vyčnívá výrazný skalnatý vrch Malý Stožec s nevelkou jeskyní na úpatí. V údolích pod severovýchodními svahy Jedlové jsou rekreační osady Lesné, Jedlová a Rozhled, nad nimiž se vypíná zdaleka viditelné skalisko se zříceninou Tolštejna. Pod hradem je pověstmi opředený Míšeňský důl, za nímž uzavírá obzor hřbet Jeleních kamenů se skalní vyhlídkou a rozložitý masiv Pěnkavčího vrchu, sahající až k česko-německé hranici. K západu odtud vybíhají výrazné hřbety Rohálu a Čertovy pláně, mezi nimiž je hluboké údolí Milířky s hornickou naučnou stezkou. V údolí Lužničky severně pod Jiřetínem se rozprostírá souvislé osídlení, tvořené Horním a Dolním Podlužím. U Horního Podluží jsou dva rybníky, chráněné jako hnízdiště vodního ptactva. Na západě je to Velký rybník a na severu rybník Světlík, na jehož břehu stojí torzo větrného mlýna.

Další informace

• Historické obrázky Jiřetína pod Jedlovou
• Možnosti ubytování

• Oficiální stránky Jiřetína pod Jedlovou