Bertsdorf
Bertsdorf leží asi 4,5 km západně od centra Žitavy při silnici do Waltersdorfu. Administrativně patří k obci Bertsdorf-Hörnitz, která vznikla v rámci územní reformy dne 1. března 1994 sloučením dosud samostatných obcí Bertsdorf a Hörnitz. K 1. lednu 2026 měla celá obec Bertsdorf-Hörnitz 1978 obyvatel, z nichž asi 970 žilo v Bertsdorfu.
Podle záznamů kronikáře Morawka vzrostl počet obyvatel Bertsdorfu z 1394 v roce 1772 na 2087 v roce 1864. V roce sloučení obcí (1994) zde žilo celkem 2678 obyvatel, z čehož přibližně 1430 připadalo na samotný Bertsdorf a zhruba 1250 na Hörnitz. Bertsdorf tak zaznamenal dramatický pokles počtu obyvatel.
Historie
Pohled na Bertsdorf s kostelem na pozadí Žitavských hor.
Foto: Björn Ehrlich.
V údolí potoka Bertse se rozkládá 3,5 km dlouhá lesní lánová ves Bertsdorf, která stejně jako většina podobných lánových vsí vznikla ve 13. století, v tomto případě pod vedením lokátora Bertrama. V roce 1352 byla obec jmenována jako „Betramy villa“ a v rejstříku církevních dávek z roku 1384, uloženého v Arcibiskupské knihovně v Praze, je uváděna pod názvem „Bertrandi villa“. Roku 1391 je v urbáři žitavského špitálu sv. Jakuba označována jako Bertrampsdorf. V roce 1599 se její název psal jako Berthelsdorf, později Berthilsdorf, v roce 1613 Bärthelsdorf, roku 1629 Berthramsdorf, 1662 Bertelsdorf, 1770 Bärzdorf a v roce 1790 Bertzdorf.
Obec se členila na dolní, prostřední a horní část. Téměř kilometr dlouhý úsek zvaný Viebig (= průhon pro dobytek) u silnice do Waltersdorfu, který do té doby nebyl využíván jako stavební parcely, byl zastavěn až později. Za časů pánů z Nostitz zde stávala šibenice a dříve tu byli pohřbíváni také sebevrazi. Až do roku 1788 ležel tento pozemek zcela ladem a obci vynášel jen 4 tolary ročně na nájemném, které platil jeden velkostatkář, aby tam mohl pást svůj dobytek. Toho roku však Johann Heber, Christian Heber, David Fröhlich, Traugott Rothe, Johann Renger a další požádali městskou radu, aby jim pozemek na 12 až 15 let za uvedené nájemné přenechala. Zavázali se přitom, že jej v této lhůtě zúrodní a osázejí ovocnými stromy, přestože půda byla kvůli svému složení velmi kamenitá. Chtěli zde také založit ovocné školky a zaměřit se zejména na pěstování morušovníků. Zdá se tedy, že se v Bertsdorfu provozoval také chov bource morušového.
První dům zde byl postaven v roce 1796, ale k úřednímu zápisu této stavební parcely došlo až v roce 1816, kdy se v konšelské knize uvádí: „opatřeno domem o délce 15 loktů a šířce 9 loktů“. V roce 1867 zde stálo již 16 usedlostí.
K Bertsdorfu patřila také běličská osada Hähnischmühe v blízkosti lesíka Sandbusch, nazývaná také Bertsdorfer Bleiche (= Bertsdorfské bělidlo). Tato osada sousedila s Alt-Jonsdorfem a proto se jí lidově říkalo Jonsdorfer Bleichen. Založil ji v roce 1777 Johann Gottlieb Hänisch a roku 1956 byla jako místní část připojena k Jonsdorfu.
Polnosti o rozloze 1432 ha se rozprostírají od Breitebergu na severozápadě až do údolí Grundbachu na jihovýchodě, a to převážně na svažitém terénu pokrytém sprašovými půdami. V horní části vsi je radiální členění území přizpůsobeno terénu a táhne se až k bezlesému rozvodí mezi potoky Pochebach a Bertse.
Jako žitavská radní ves, která podléhala šlechtické vrchnosti pouze v letech 1547-1586, se Bertsdorf vyznačuje hustou zástavbou údolní nivy tkalcovskými domy. V daňových seznamech z roku 1767 se mimo jiné uvádí 151 tkalců plátna a 150 tkalcovských tovaryšů, tkalcovských služebných a dospělých dětí, jakož i 216 chalupníků, kteří platili daň ve výši 1 groš. Protože ve vsi nežili žádní faktoři a neexistovaly zde ani zpracovatelské provozy, museli tkalci pracovat pro faktory z Großschönau a po vybudování tamější továrny na zpracování lnu v roce 1861 i pro její majitele. Kronikář Morawek napočítal v roce 1867 v Bertsdorfu mimo jiné 9 samostatných tkalců, 6 faktorských tkalců, 3 výrobce kalhotovin, 3 barvíře, 1 punčocháře a 1 skárníka. S rozvojem průmyslové výroby ale řemeslné živnosti ve vsi zanikly a většina dělníků a zaměstnanců si vydělávala na živobytí v Žitavě, která se později stala okresním městem. Až do zrušení roboty v 19. století museli rolníci vykonávat rozsáhlé ruční a povoznické práce, k nimž patřila i přeprava kamene z lomů v Žitavských horách. Připomínkou starých vesnických řemesel jsou Horní, Střední a Dolní mlýn, které byly až do roku 1800 ve vlastnictví žitavské městské rady.
Pohodlné autobusové spojení do Žitavy, fungující od roku 1925, a do blízkých hor, podpořily rekreační rozvoj obce. Od roku 1955 pronajímají obyvatelé, zejména v horní části vesnice, pokoje turistům, čímž se poněkud ulevilo přeplněným horským lázeňským střediskům Jonsdorf a Oybin.
Zemědělskou půdu v okolí obce obhospodařovala od roku 1958 různá výrobní družstva „Vorwärts“, Breiteberg, Taubenberg a Eintracht, která byla v rámci kolektivizace dále sjednocována. Po politických změnách v roce 1989 došlo k reorganizaci zemědělské výroby a dnes zde působí několik zemědělských podniků od velkých družstev až po specializované rodinné farmy.
Památky a zajímavosti
Obytný dům zrekonstruovaného trojkřídlého statku s podstávkou.
Foto: Björn Ehrlich.
Obec si dodnes zachovala svůj venkovský ráz. Selské statky a domkářské usedlosti jsou postaveny buď jako hrázděné sloupkové konstrukce, nebo jejich hrázděné patro spočívá na masivním zdivu z lomového kamene. Hrázděné konstrukce s hliněnou výplní jsou částečně skryté pod dřevěným nebo břidlicovým obložením. Na podstávkových domech ze 17. a 18. století lze dobře sledovat vývoj roubené konstrukce. Mnoho domů má bohatě zdobené pískovcové dveřní portály z 18. a počátku 19. století.
Charakteristickým příkladem dřívějšího selského stavitelství je velká usedlost v ulici Hintere Dorfstraße 2 na východním svahu údolí potoka Bertse. Jeho obytná budova s masivním přízemím a hrázděným patrem získala svou dnešní podobu v roce 1807, jak dokládá letopočet s iniciálami tehdejšího majitele Gustava Friedricha Kahlerta na krásném portálu s lomeným obloukem. Pravděpodobně z počátku 18. století pochází stodola s doškovou střechou a dodnes dochovaná budova s pavlačí, obě postavené technikou hrázdění s hliněnou výplní mezi trámy.
Vesnický kostel v Bertsdorfu.
Foto: Björn Ehrlich.
V dolní třetině vesnice nad pravou stranou údolí stojí kostel, který má zvláštní význam v tom, že sloužil jako vzor pro řadu dalších barokních vesnických kostelů v ostatních částech jižní Horní Lužice, např. ve Spitzkunnersdorfu, Niederoderwitz a Hainewalde. Jeho předchůdcem byl pozdně gotický kostel, zničený úderem blesku v roce 1672. Jeho existenci dnes připomíná už jen portál s lomeným obloukem na severní stěně dnešního kostela s letopočtem 1518 na vrcholu. Z původního vybavení kostela se dochovaly 3 silně poškozené gotické oltářní sochy, které jsou uložené v Městském muzeu v Žitavě. Plány na nový kostel vypracoval Andreas Klengel z Drážďan, který také vedl jeho stavbu v letech 1672–1675. Při návrhu se inspiroval pozdně gotickými halovými kostely Horního Saska a severních Čech. Klenba sálového prostoru polygonálně uzavřeného na východní straně, spočívá na vtažených opěrných pilířích s předsazenými pilastry. Ty jsou odsazené od stěny a nesou dvojité dřevěné empory, obíhající i kolem oltáře. Interiér osvětlují vysoká okna s gotickými kružbami. Z původního kostela pochází pískovcová křtitelnice ve tvaru kalicha, která se používala v letech 1574–1698 a poté stála ve farní zahradě. Teprve po renovaci interiéru, provedené v roce 1961 drážďanským pracovištěm Ústavu pro ochranu památek, byla znovu umístěna v kostele. Oltářní nástavec s lidovým vyobrazením Poslední večeře z roku 1689 a kazatelna, kterou v roce 1699 vytvořil žitavský truhlář Christian Berger a žitavský sochař Konrad Edelwehr, jsou spolu s ženskými lavicemi z roku 1685 díly raného baroka. Vrcholně barokní formy vykazuje varhanní skříň z roku 1751.
Stěny kostelní lodi, na nichž spočívá sedlová střecha s několika pravidelně rozmístěnými vikýři, jsou členěné pouze úzkými vysokými okny s lomeným obloukem. Západní štítová strana je architektonicky propracovanější a zvýrazněná věží, jejíž čtvercové přízemí je částečně začleněno do hlavní lodi. V úrovni hřebene přechází do osmibokého horního patra a vrcholí barokní kupolí s elegantní lucernou. Po stranách jsou přistavěny věže s točitým schodištěm, vedoucím na galerie.
Kostelní loď s oltářem v bertsdorfském kostele.
Foto: Björn Ehrlich.
Před kostelem stojí prostorná dvoupodlažní fara z roku 1700 s vysokou valbovou střechou, kterou oživují vikýře a malá střešní věžička. V jedné z místností, využívané dnes jako společenský sál, se zachoval malovaný dřevěný trámový strop z doby vzniku stavby. Fara v Bertsdorfu je považována za jednu z nejkrásnějších v Horní Lužici.
Hřbitov kolem kostela je obehnán velmi starou kamennou zdí. Přístup od fary a z ulice umožňuje jednoduchá renesanční brána s půlkruhovým zaklenutím a hrubě žlábkovaným ostěním, postavená v roce 1574.
Rodáci a osobnosti
Nejznámějším rodákem z Bertsdorfu je Siegfried Schreiber (1928–1988), považovaný za jednoho z nejvýznamnějších německých sochařů 20. století. Proslavil se mistrovskými bronzovými sochami v životní velikosti a sportovními plastikami. Kromě toho tvořil kresby a akvarely, zachycující především krajinu Horní Lužice, ale také jeho rodnou obec. Dalším umělcem byl malíř Wilhelm Fröhlich (1849–1923), bez jehož umění by bylo mnoho domů v Horní Lužici už dávno zapomenuto. Přesnost a pozornost k detailům jeho malířského stylu zajistily, že mnoho dřívějších vesnických scén dodnes zůstalo v paměti. Friedrich Renger (1918–2015) byl uznávaným specialistou na hepatologii a gastroenterologii. Hrál významnou roli ve výzkumu hepatitidy C a v roce 1978 se podílel na první úspěšné transplantaci jater. Grafička a ilustrátorka Gitta Kettner (rozená Fröhlich; 1928–2011) se v NDR proslavila především svými jemnými perokresbami a knižními ilustracemi.
Zajímavosti v okolí
Bertsdorf je ideálním výchozím bodem pro výlety do Žitavských hor s jejich známými vrcholy Luž / Lausche, Hvozd / Hochwald, Töpfer nebo Oybin se zříceninami hradu a kláštera. V blízkém okolí se nacházejí kopce Koitsche, Breiteberg, Seidelsberg, Steinberg, Taubenberg a Pocheberg, z nichž se otevírají daleké výhledy na Hornolužickou vrchovinu, Jizerské hory a v zimě až na zasněžené vrcholky Krkonoš. Atraktivními výletními cíli jsou také jezero Olbersdorfer See, ležící na úpatí Žitavských hor, a akvapark „Trixi-Bad“ v Großschönau.
Nádraží Bertsdorf je důležitým uzlem žitavské úzkokolejky a nachází se v obci Olbersdorf, asi 2 km jihovýchodně od centra Bertsdorfu, po němž je pojmenováno. Je známé především současnými odjezdy dvou parních vlaků do různých směrů. Právě na bertsdorfském nádraží se totiž úzkokolejná železniční trať ze Žitavy rozděluje na linku do lázeňského střediska Oybin a linku do lázeňského střediska Jonsdorf. Asi 9 km dlouhý úsek tratě od žitavského nádraží do Bertsdorfu přechází v rámci městské zástavby Žitavy regulovanou řeku Mandavu a poté vede podél okraje obce Olbersdorf. V dalším průběhu trasy vedou tratě po svazích údolí potoků Grundbach a Goldbach. V blízkosti zastávky Oberolbersdorf a nádraží Bertsdorf byly dříve odkryty 6 m silné pleistocénní jílovité písky, aniž by bylo dosaženo jejich podloží. Ve studni u nádraží Bertsdorf je vrstva písků silná dokonce 17 m.
Poté, co selhalo několik projektů na vybudování železniční tratě ze Žitavy do Čech, schválil saský král 28. března 1889 založení železniční společnosti Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahngesellschaft (Z.O.J.E.) a po 1,5 letech výstavby došlo v roce 1890 k otevření trati. Na vagonech a lokomotivách byly nápisy Z.O.J.E., které lidová tradice interpretovala jako „Zug ohne jede Eile - vlak bez jakéhokoli spěchu“. V roce 1906 převzal železnici saský stát a v letech 1913–1945 trať v úseku ze Zittau-Vorstadt do Oybinu fungovala jako dvoukolejná, což je u úzkokolejných železnic vzácný jev. Během druhé světové války byla ale druhá kolej opět odstraněna. Zatímco dříve železnici využívali především dělníci, aby se dostali do průmyslové oblasti Žitavy, dnes vlaky přepravují zejména o víkendech mnoho turistů a výletníků do Žitavských hor. Trať je stále v provozu a je velmi oblíbenou turistickou atrakcí.
