Skalický vrch

Pohled na Skalický vrch ze Slunečné.

Skalický vrch (484 m) je výrazný zalesněný čedičový kužel, strmě vyčnívající do výšky kolem 180 m nad jihovýchodním okrajem Skalice, asi 3,5 km jihozápadně od Nového Boru. Dříve používaný název Český vrch (Böhmischer Berg) býval v souvislosti se severovýchodněji ležícím Chotovickým vrchem, označovaným též jako Lužický vrch, vysvětlován tím, že mezi oběma kopci kdysi probíhala hranice Čech s Horní Lužicí. O velikonocích roku 1848 byl Skalický vrch slavnostně přejmenován na Německý vrch (Deutscher Berg), ale toto jméno se nikdy neujalo.

Dolní část kopce tvoří křídové pískovce, v nichž se zejména na jižní a jihovýchodní straně vyskytovaly hojné železité polohy. Nad pískovci vystupuje čedičový vrchol, jehož svahy pokrývá rozsáhlé lesem zarostlé suťové pole, nazývané dříve "Steinrolle" (= Kamenný svah). Na jihozápadní straně vrcholu je několik čedičových skal s  vyvinutou sloupcovou odlučností.

Plošina na vrcholu kopce.

Od roku 1732 byla na Skalickém vrchu poustevna, kterou tu na vlastní náklady vystavěl Antonín Schneider ze Sloupu. Na vrcholu kopce stál dřevěný kříž, u něhož každý pátek celou noc hořela lampa, a  v zahrádce vedle něj byly pískovcové sochy sv. Jana a Panny Marie. Schneider tu jako poustevník strávil téměř dvacet šest let a zemřel nešťastnou náhodou v 63 letech, když spolkl hřebík. Po něm tu nějaký čas žil známý sloupský poustevník Samuel Görner, který předtím obýval Samuelovu jeskyni a skalní poustevnu u Sloupu. V roce 1772 zde bydlel Jan Wünsch ze Stružnice, který však musel poustevnu opustit, když císař Josef II. svým nařízením z roku 1782 poustevnictví zakázal. Ještě dlouho potom ale vynášeli bosí nosiči na  vrchol kopce velké dřevěné kříže, aby si tak každoročně připomněli ukřižování Ježíše Krista.

Zbytky zaniklé chaty na vrcholu kopce.

V roce 1892 byl vrchol kopce turisticky zpřístupněn pohodlnou značenou cestou, vybudovanou místním Spolkem přátel přírody. Cesta vedla od silnice do Pihelu po úpatí vršku, na němž kdysi stávala šibenice a odkud byl také pěkný pohled na Skalici, dále pokračovala serpentinami po severním a západním svahu až na vrchol. Druhá přístupová cesta sem vedla z jihu od dnes již zaniklého hostince U Beránka (Lammelschänke), stávajícího u polní cesty mezi dolní částí Skalice a Pihelem. Podél výstupových cest i na vrcholové plošině byly umístěné lavičky k odpočinku. V roce 1896 postavili členové spolku na vrcholu kopce dřevěný přístřešek s občerstvením a na skále, vyčnívající směrem k západu, upravili vyhlídkový gloriet. Kolem roku 1927 byl ale srub na vrcholu vypálen a protože spolek neměl peníze na jeho obnovu, zůstal vrchol 6 let opuštěný. Teprve v roce 1933 zde Ferdinand Krause ze Skalice postavil nový srub s hostincem a zároveň nechal opravit i přístupové cesty. Nová chata byla slavnostně otevřena v neděli 21. května a podle majitele se nazývala Ferdinandova bouda. Zájem o nový hostinec byl veliký, takže již v dubnu následujícího roku musel být rozšířen na dvojnásobnou velikost. Dne 20. listopadu 1939 byla chata pojmenována po tehdejším říšském polním maršálkovi Hermannu Göringovi, naplánovaná oslava se ale kvůli špatnému počasí neuskutečnila.
Po 2. světové válce chata zanikla a dodnes z ní zůstaly už jenom lesem zarostlé základy. V jejich okolí rostou šeříky a další zahradní rostliny, pocházející z bývalé poustevníkovy zahrádky. Z jižního okraje vrcholu byl ještě koncem 20. století výhled do okolní krajiny, dnes mu ale brání stromy s hustými houštinami.

Vchod do podzemního lomu.

Ve strmém svahu na severním úpatí kopce je velký pískovcový lom, ve kterém se odedávna lámaly pískovcové stavební kvádry a později se zde získával i brusný písek pro potřeby místních kuličů a brusičů skla. Protože pískovec zde byl velmi kvalitní a pevný, těžil se i v podzemí. Do skalního masivu byly vyhloubeny chodby, které se postupně prohlubovaly a rozšiřovaly. V roce 1882, kdy byl lom ještě v provozu, bylo v jeho hlavní stěně proraženo 6 mohutných portálů, kterými se vstupovalo do 6-8 m vysokých podzemních sálů. Mimoto se zde uváděly také dva rovnoběžné tunely, dlouhé 53 a 62 metrů, s menšími postranními chodbami. Lamači v nich pracovali při světle olejových lamp.
Těžba zde skončila krátce před rokem 1898, kdy byl kvalitní pískovec vylámán a dobývání méně pevných rozpukaných pískovců nebylo bezpečné. Dne 4. ledna 1932 se část skály v opuštěném lomu zřítila a zasypala většinu vchodů do podzemí. Dodnes proto zůstaly zachovány už jen dva vchody na severozápadním konci lomu, jimiž je ale přístupná poměrně velká část podzemních prostor.

Mohutné klenby v podzemních prostorách.

Skalní blok zvaný Jehla.

Klenuté prostory podzemního lomu.

Majestátním dojmem působící dómy ve Skalickém vrchu jsou nejmohutnějšími podzemními prostorami v širokém okolí. Dříve byly volně přístupně, ale v roce 2000 byly vchody uzavřeny mřížemi, aby neukáznění návštěvníci nerušili netopýry, kteří se zde ukrývají a zimují. Dosud zde bylo zjištěno 12 různých druhů netopýrů, z nichž nejhojnější jsou netopýři velký, severní, černý, ušatý a vodní. V posledních letech se počty zimujících netopýrů pozvolna zvyšují. Od září 2012 je podzemní lom chráněnou přírodní památkou.

Klenuté prostory podzemního lomu.

Klenuté prostory podzemního lomu.

Další informace

• Historické obrázky Skalického vrchu