Svitava

Střed osady s kaplí.

Svitava je nevelká osada, ležící asi 3 km východně od Sloupu a bezprostředně navazující na jižní okraj Lindavy. Rozkládá se v údolí při ústí Záhořínského potoka do Svitávky. Kdy a jak osada vznikla, není známo. Podle pověsti si první dva obyvatelé postavili své usedlosti na protilehlých stráních Ovčího vrchu a Šišáku, ale už dávno předtím tu prý stál ovčín, který až do 2. světové války připomínaly pomístní názvy Ovčí vrch (Schafberg), Ovčí zeď (Schafmauer) a Ovčí most (Schafbrücke).
Již ve druhé polovině 15. století se tu údajně vybíralo od projíždějících kupců mýto, ale jako osada je Svitava v písemných pramenech poprvé uvedena až v roce 1525. Její tehdejší jméno "Zwitte" se odvozovalo od českého slova "svída" nebo "světlo". Ves patřila ke sloupskému panství a měla vlastního rychtáře. Nejstarším doloženým rychtářem byl v roce 1586 Merten Möller, ale rychtářský krečam se v obci uvádí až v roce 1639. O 50 let později hospodařilo ve Svitavě 6 sedláků a 10 zahradníků, roku 1730 zde bylo již 26 domů a mlýn, postavený údajně na místě staršího hamru na zpracování železné rudy.

Kaple Nanebevstoupení Panny Marie uprostřed osady.

V roce 1767 nechal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský postavit v údolí Svitávky východně od obce brusírnu zrcadel. Tato tzv. Velenická zrcadlárna vznikla na pozemcích, patřících původně k svitavskému statku č.p. 8, ale po změně katastrální hranice v roce 1842 byla přičleněna k Lindavě.

Po správní reformě v roce 1850 byla Svitava spolu se Záhořínem přičleněna ke Sloupu, ale již roku 1866 se opět osamostatnila. Tak jako ostatní obce v okolí i Svitavu postihly ve válečných dobách protahující vojenské jednotky, které rekvírovaly dobytek a potraviny. Sedmiletou válku (1757-1763) dlouho připomínalo staré pohřebiště v lese jižně od osady a několik dní zde Prusové tábořili i v roce 1866.
Obci se nevyhnuly ani jiné pohromy. V letech 1866 a 1872 tu řádila cholera a v roce 1880 neštovice. Dolní část osady byla také často zaplavována rozvodněnou Svitávkou. V září 1899 se v okolní krajině konaly vojenské manévry, kterých se zúčastnil také císař František Josef I. s arcivévodou Františkem Ferdinandem.

Patrový roubený dům v dolní části vsi.

Svitava měla vlastní školu, která se kdysi nacházela v dnes již zbořeném domě č.p. 31 a roku 1785 se přestěhovala do nové budovy č.p. 36. Ta dětem sloužila až do 24. října 1898, kdy se začalo učit v nové škole č.p. 37, postavené poblíž silnice do Velenic. Škola fungovala až do konce 2. světové války.
V roce 1900 měla Svitava 39 domů, v nichž žilo 186 obyvatel. Hlavním zdrojem jejich obživy bylo zemědělství a lesnictví. V obci bylo 10 větších hospodářství, ostatní obyvatelé se věnovali domáckému tkaní a jiným řemeslům, nebo pracovali pro továrny na zrcadla a barevny v Lindavě, Sloupu a Cvikově. Přímo ve Svitavě byla jen výrobna škrobu a obilní mlýn s pilou a pekařstvím.
Svitava byla s okolím dlouhou dobu spojena jen vozovými cestami. Okresní silnice, vedoucí ze Zákup přes Velenice a Svitavu do Lindavy, byla postavena v roce 1886 a teprve počátkem 20. let na ni navázala silnice do Svojkova. Ta měla původně z velenické silnice odbočovat až za obcí, ale její trasa byla nakonec upravena tak, aby procházela osadou a do staré silnice se napojovala v jejím centru.
V té době byla také zdejší pila rozšířena o druhé vodní kolo, které pohánělo dynamo, dodávající elektřinu i do několika sousedních domů. Později byla do obce zavedena elektřina z Lindavy.

Ještě v roce 1945 měla Svitava 35 domů, v nichž žilo 150 obyvatel. Bylo zde 13 zemědělských hospodářství, pila, kovárna, 2 stolaři, tkadlec lnu, obuvník, obchod s peřím, 2 obchody s potravinami, pekárna a hostinec s řeznictvím. Po poválečném odsunu Němců ale počet obyvatel značně poklesl a v roce 1960 byla proto Svitava spolu se Záhořínem připojena k Lindavě. Od 1. ledna 1981 se všechny tři osady staly součástí Cvikova, k němuž patří dodnes. Nyní je ve Svitavě už jen 19 domů, v nichž žije asi 30 stálých obyvatel.

Bývalý Wernerův hostinec.

Patrový roubený dům u silnice do Velenic.

Svitava náležela ke sloupské farnosti, ale již v roce 1725 byla na křižovatce v dolní části osady postavena nevelká kaple Nanebevstoupení Panny Marie, v níž se každoročně o druhé červencové neděli konala velká slavnost Zvěstování Panny Marie. V roce 1923 byla kaple už dosti zchátralá a protože bránila výstavbě silnice, rozhodli se ji obyvatelé zbořit a o něco výše v osadě postavili kapli novou. Ta byla vysvěcena 21. října 1923 a 6. června 1925 v ní celebroval slavnostní mši i litoměřický biskup Josef Gross.
Na křižovatce v dolní části osady stojí bývalý hostinec Franze Wernera č.p. 30, postavený na místě rychtářského krečamu, zmiňovaného již v roce 1639. Patrová a v přední části roubená budova s podstávkou byla do dnešní podoby přestavěna v roce 1890. Kromě ní se v osadě dochovalo ještě několik pěkných roubených domů.
Při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera byly 9. května 1905 před školou zasazeny dva jírovce a o tři roky později, 1. listopadu 1908, byly v upomínku na 60-leté výročí vlády císaře Františka Josefa I. zasazeny u cesty ke hřbitovu dva Císařské duby, které jsou dnes chráněné.

Jeden z chráněných Císařských dubů u cesty ke hřbitovu.

Socha sv. Jana Nepomuckého.

Hřbitov, zřízený u silnice do Velenic v roce 1876, sloužil také obyvatelům Záhořína. Je obehnán nízkou kamennou zdí a v jeho východním rohu stojí velký kříž, věnovaný Josefem Hubertem z domu č.p. 8. Z druhého kříže, postaveného uprostřed hřbitova obchodníkem Ignazem Schlegelem z č.p. 5, se dochoval kamenný sokl s nápisy, připomínajícími vysvěcení hřbitova 31. května 1876.
Za statkem č.p. 23 stojí pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, kterou dala postavit Mildeova rodina z č.p. 24 na památku nešťastně zahynulého syna. Kolem sochy, renovované v letech 1906 a 1931, kdysi vedla kostelní cesta do Sloupu.
Ve skalnatých svazích údolí a v zářezu silnice do Velenic jsou vytesány četné sklepy a ve Velenickém údolí asi 1 km východně od Svitavy se nacházejí rozlehlé podzemní prostory, vytvořené těžbou písku pro brusírny zrcadel.

Ve Svitavě se narodil slavný hudebník a dirigent pražského stavovského divadla Johann Josef Strohbach (1731-1794), Mozartův přítel a člen početného muzikantského rodu Strohbachů v kraji. Jeho rodný dům č.p. 31 byl zbořen již před 1. světovou válkou.

Vyhledávání

Svitava

Další informace