Od dětství mě lákala
rozlehlá horská údolí daleko od lidí. Vábila i mého tátu, který mě
do nich poprvé přivedl. Procházeli jsme předlouhými dolinami Belanských
Tater, jejichž pronikavou vůni a chlad si dodnes vybavuji. V pozdějším
věku jsme s kamarády cestovali až do jižních Karpat či do bulharských
Rodop, abychom se celé dny plahočili po lesích. Na konci údolí, kde
by člověk očekával konec cesty, se někdy objevilo lidské obydlí nebo pravoslavný
klášter, ke kterému se v době tureckých vpádů uchylovalo domorodé obyvatelstvo.
Vyskytovali se tu medvědi, doutnaly milíře a žili opravdoví poustevníci.
Tajemná krása uprostřed dalekých hor.
Proč o tom ale píšu? I v Čechách
byla kdysi doba, kdy tato romantika byla skutečností. K místům, která musela
být podobně tajuplná, patřila krajina kolem Tolštejna. Hrad byl za třicetileté
války roku 1642 vypálen Švédy a od té doby ležel v troskách.
V dalším století se tu na několik let usídlili loupežníci. Jejich
vůdce se prý jmenoval Kardinek, po něm přišel Grünbart neboli Grünhans. Byli
postrachem celému okolí, takže ten "ksindl" - jak se píše ve starých kronikách
- museli nakonec místní lidé ze zřícenin vyhnat.
Hrad byl potom čas od času vyhledáván
různými dobrodruhy pátrajícími po pokladech či tajných chodbách. Kolem
poloviny 19. století si tu vedle hradní zříceniny postavil svoji chatrč
jakýsi poustevník.1) Pověsti vyprávějí
o Vlaších, kteří tu před staletími hledali drahé kamení.2)
Bohuslav Balbín o "horách Tolštejnských" dokonce praví, že prosluly zlatem
už od nejstarších dob a že pramen vyvěrající před hradem Tolštejnem
vydává zároveň s vodou zrna pravého zlata, zvláště pak o něco dále
v hlubokém údolí zvaném Meissengrund.3)
Tato dolina, jejíž jméno se do češtiny obtížně překládá,4)
si své kouzlo zachovala do dnešní doby. O co tajuplnější musela být
před vybudováním silnice Praha - Rumburk,5)
která rozpůlila rozlehlé údolí sevřené Tolštejnem, Pěnkaví horou, Šébrem a hřbetem
Jeleních kamenů! Tehdy civilizace končila u starého mlýna (Buschmühle)
na místě dnešní osady Lesné, kde v 18. století vznikaly první
dřevorubecké chatrče vesnice zvané Buschdörfel. Velikého bohatství dřeva využívala
také sklárna, která tu výše při potoku pracovala,6)
a sem tam tu čoudil ještě nějaký milíř.7)
Tajemstvím je zahalena také těžba, která
se kdysi v dolině provozovala. Snad šlo o hornické pokusy z doby
Šlejniců. Kdo ví. Dnes tu lze sotva tušit vchod do zasuté štoly, a to
podle příkrého úžlabí a potůčku, který odtud vyvěrá. Místo najdeme v revíru
Zlaté jámy,8) severovýchodně od nádraží
Jedlová nad Cestářskou cestou. K tomuto lesnímu úseku se vážou bájné zkazky,
ke kterým zřejmě dala podnět ona zasutá štola. Poslední věrohodná informace
o ní praví, že se skupině odvážlivců podařilo někdy po roce 1920 do ní
proniknout a že končila jakýmisi mřížemi.9)
Aby se předešlo případnému neštěstí, byla štola zasypána. Jediné, co v okolí
zbylo, je několik pískovcových balvanů popsaných letopočty, monogramy10)
a francouzským nápisem "Invincible Maitre de la Venaison. Uriano 6.4.1827".
Nápis se sice tváří tajemně, ale s hornictvím nesouvisí. Česky znamená
"Nepřekonatelný mistr zvěřiny". Zřejmě se tu v době lovu zvěčnil šikovný
střelec, či spíše kuchař jménem Uriano (česky Uriáš), který zvěřinu připravil
k dokonalé spokojenosti loveckých hostů. Hony pořádala místní šlechta,
tedy Lichtenštejnové. Místa podobných "halali" bývala v terénu označována
i na jiných panstvích. Například v Labských pískovcích se dochovaly
vytesané lovecké trubky, a na Ještědském hřbetu najdeme v bývalé
Rohanské oboře dokonce sedm kamenů loveckého štěstí.11)
Lesnatá krajina kolem Tolštejna až k Jelením
kamenům tvořila nejjižnější část panství Lichtenštejnů. Ti ho koupili od hraběte
Pöttinga v roce 1681 za 270 tisíc zlatých. Přišli o něj, podobně
jako jiná šlechta, v průběhu pozemkové reformy v letech 1922 až 1925.12)
I když nás od této doby dělí pouhý jeden lidský věk, vymizeli Lichtenštejni
z paměti lidu nadobro. Ztráta historické paměti, která je pro Čechy a pohraniční
oblasti obzvlášť typická... Poslední, kdo si na Lichtenštejny pamatoval,
byl Johann Münzberg. Jeho děd postavil se svolením vrchnosti v letech 1865/66
v rozvalinách hradu restauraci, v níž býval do roku 1923 častým
hostem sám pan kníže Johann Lichtenštejn. V tomto roce přešlo vlastnictví
zříceniny na Československý stát a pan kníže vzal zavděk posezením
v jiné restauraci. I Münzbergové museli nakonec z hradní restaurace
odejít a odstěhovat se do podhradí.13)
Zašlou slávu Lichtenštejnů dnes připomíná
pouze několik kamenných erbů. Jsou umístěny na objektech v obcích,
které kdysi vlastnili.14) Novému
obyvatelstvu už nic neříkají, jsou to jen heraldické památky zaevidované pořadovým
číslem ve státním seznamu památkové péče.
A přece pamětníci knížecích časů dosud
žijí. Jsou to statisíce lesních velikánů v porostech Lužických hor a Šluknovského
výběžku. Sázel je knížecí lesní personál ještě před pozemkovou reformou či za časů
rakouské monarchie. Mnoho jich bylo sice už pokáceno a prodáno pozdějšími
vlastníky, mnoho jich však dodnes stojí. Starý porost douglasek a modřínů
v dolině pod Tolštejnem si na knížecí doby vzpomíná docela určitě.
Na jednom místě tvoří malý palouk zarostlý třtinovou trávou, ukrývající
ve svém středu pískovcový pomníček. Prostá nápisová destička s iniciálami
FJL a letopočty 1858-1908 dnes již nikomu z lidí nic neříká. Podíváte-li
se však pozorněji, zjistíte, že lesní velikáni jsou vysázeni symetricky do půlkruhu
a stojí kolem pomníčku lesní stráž. I oni, stejně jako poslední "tolštejnský
rytíř" Münzberg, pamatují posledního ze zdejších Lichtenštejnů Johanna,
jehož půlstoletí vlády je na pomníčku vytesáno.15)
Ale nejenom staré stromy obklopují lišejníkem porostlý pomník. Během let se
vysemenily a na jejich místo se už tlačí stromky mladé, které je jednou
nahradí. Budou tu opět věrně stát na stráži. Nejsou jako my lidé, mají
lepší paměť.