Krkavčí skála u Naděje

Naše putování po lužickohorských pomníčkách nás přivedlo po Staré pražské cestě od Tolštejna až ke zříceninám hradu Milštejna. Spíše než zbytky zdiva nás upoutá mohutná skála, která se náhle před námi vynoří z lesa. Křemencové skalisko s přírodní bránou bylo odedávna předmětem zájmu lidí. Snad ještě dříve, než zde postavili hrad, se tu lámal kámen na výrobu mlýnských kamenů (něm. Mühlstein). Lze tak soudit nejen ze jména hradu, ale i z toho, že se části žernovů našly v hradebním zdivu. Pokračujeme-li z Milštejna východním směrem, můžeme na jeho úpatí spatřit základy kamenného domečku, kdysi sloužícího lamačům kamene jako prachárna (Pulverhäuschen).1) K poslednímu rozmachu těžby zde došlo v letech 1873 až 1903. Drážďanská firma Izrael tu tehdy lámala kámen, který se vozil do osady Naděje. Zde se opracovával a hotové žernovy se pak expedovaly do celé Evropy. Trvalé zaměstnání tu tenkrát našlo na 60 lidí. V roce 1903 lamačská činnost navždy ustala. Ve stínu vzrostlého lesa se pod nánosem humusu a listí rozpadají i zbytky lamačského domečku, obklopeného porostem mařinky vonné. Bývalou vozovou cestou, kudy se od hradní skály dopravovaly žernovy, sejdeme do osady Naděje. Před jejím prvním domem č. p. 20 tu dodnes leží velký mlýnský kámen.
Záhy se před námi objeví štíhlá pískovcová věž - Krkavčí skála. Vyčnívajíc z borového lesa, tyčí se vysoko nad vsí. Její německé jméno Rabenstein bylo prvně přeloženo do češtiny v roce 1934 jako Havraní kámen.2) Poslední turistický i horolezecký průvodce užívá - podobně jako turistické mapy - název Křížová věž. Umělé stupy umožňují odvážnějším výstup na vrchol, na němž se od roku 1833 vypíná železný kříž.3) Umístili jej sem majitelé továrny Schicht a Wieser. Zprvu býval dřevěný, soudě podle trámové kapsy na vrcholu skály, do které byl zapuštěn. U kříže byla umístěna lucerna s olejovou lampičkou, která odtud svítila lidem do údolí. Každodenně ji sem za soumraku vynášel tkadlec Josef Weiss, řečený "Pepa-Ducke" (Ducke-Seff). Uměl si poradit i za dlouhých zimních večerů, vždy se mu podařilo světlo bezpečně vynést a ve zdraví se zase vrátit domů. Světlo rozsvěcoval více než třicet let.4) Po jeho smrti se této tradice již nikdo natrvalo neujal. Ještě ve 20. století svítívalo světlo do kraje alespoň o Velikonocích. Po válce tento zvyk zanikl nadobro. Pak někomu začal vadit i ten kříž, tak ho ulomil a shodil ze skály. V roce 1978 jej někdo jiný opět na vrchol vytáhl a připevnil na původní místo.
Kříž na Krkavčí skále dnes působí jako kuriozita. Zvyk umísťovat kříže na dominantní body krajiny však není nijak neobvyklý. Mnoho křížů stojí například na vrcholech Alp. Ty novější sem vynášejí vrtulníky. I u nás bývaly kříže běžné. Stávaly např. na Hvozdu, na Zámeckém vrchu5) nad Vysokou Lípou a nedaleko Pravčické brány. Na itoměřickém Radobýlu6) a na srázu nad Labem u Porty Bohemiky stojí kříže dodnes. I na Ještědu se od počátku 18. století vystřídala řada křížů. Ničili je blesky, bouře nebo lidé. V roce 1981 byl ještědský vrcholový kříž odstraněn na příkaz komunistického starosty Liberce J. Svobody. Dnešní 6 m vysoký kříž je kopií předchozího a byl vztyčen 1. června 1990.7) Počátkem devadesátých let minulého století byly umístěny nové kříže na Ořešníku, Paličníku a na Frýdlantském cimbuří.8) Jsou projevem spontánní, mnohdy i neuvědomělé lidové zbožnosti a ukazují směrem vzhůru k nebi. Připomínají, že lidský život má i svou duchovní dimenzi. A dokud se najdou ochotné ruce, které budou svítit lucernami do kraje nebo vynášet k vrcholům kříže, dotud zůstane i naše země podnožím nebe.

Poznámky a literatura:

1. Ústní sdělení od Fr. Neumanna († 8.6.1994) ze Cvikova č. p. 278/II dne 24.4.1971.
2. B. Kinský: Českoněmecký místopis oblasti Lužicko-jizerské župy KČT. Liberec 1934, str. 7.
3. J. Weikert: Die Besiedlung des Lausche-Hochwaldgebietes. Beiträge zur Heimatskunde. Warnsdorf 1937, str. 143-4.
4. D. Koch: Heimatkunde des Schulbezirkes Deutsch Gabel. Cvikov, 2. vydání kolem r. 1924, str. 123 (viz též 1. vydání na str. 8).
5. V r. 1866 se zde uvádí dřevěný kříž. Z iniciativy Správy Národního parku České Švýcarsko zde byl 22.12.2004 vztyčen kříž nový. Vytvořil jej Tomáš Sochor ze Žitenic.
6. Dřevěný kříž, zničený vichřicí, byl 29. října 1991 - po sedmi letech - nahrazen sedm metrů vysokým ocelovým křížem. Váží 1100 kg a byl vyroben ve VHS Žalhostice, odkud jej vojenský vrtulník přenesl a usadil na vrchol. O jeho zhotovení se postarali Jaromír Hájek, Zdislav Novotný a Vlastimil Hauf za přispění referátu kultury okresního úřadu. V poledne 8. května 1992 byl za účasti mnoha věřících i výletníků posvěcen litoměřickým biskupem Josefem Kouklem. (Severočeský deník z 11.5.1992.)
7. Text k mapě Ještědského hřebene 1 : 25 000. 1997.
8. Na velikonoční pondělí 24. dubna 2000 byl na Hvozdu při českoněmecké bohoslužbě vztyčen kříž vysoký 3,65 m. Je z dubového dřeva a nese dvojjazyčný biblický citát: "Neste břemeno jeden druhého".