Vlašská znamení

Člověka odedávna nejvíce láká to, co je pro něj neznámé a tajuplné. A když je s tím navíc spojena vidina snadného zbohatnutí, to už pak stojí i za námahu. Podobně je tomu s tzv. vlašskými znameními. Tvrdí se o nich, že je vytesali Vlachové z daleké Itálie, kteří se u nás pídili po vzácných kovech a drahokamech.1) Jejich eldorádem byly sice Krkonoše a Jizerské hory, ale zavítali i k nám do "hor Tolštejnských", jak o nich píše kronikář Balbín, či do Labských pískovců. Svá naleziště označovali různými symboly na stromech nebo na skalách. Často užívali znamení kříže, kruhu či čtverce, záhadné zkratky a písmena nebo primitivní kresby obličeje, roztažené dlaně, klíče, nože, proutky nebo muří nohy. Mnohé z těchto značek byly z neznalosti zničeny. Přetrvaly jen ty do skal nejdůkladněji vytesané, a to zpravidla na místech dosti vzdálených od lidských obydlí.
Jedním z takových míst je Valdštejnská skála nedaleko Hraničního rybníka v Lužických horách. Ve spleti skalních znamení dominuje velký kříž, pod nímž je vytesán štít se dvěma zkříženými klíči. Dále tu najdeme znázorněn kalich, housle, křížky, iniciály, letopočty a další klikyháky. O stáří některých značek svědčí jejich vyjmenování v hraničním protokolu z roku 1555. Na samotné skále jsem našel nejstarší letopočet 1534.2)
Podobná znamení na opuštěných místech se vyskytují i v Českém Švýcarsku. Ostatně pískovcové útvary a romantika oblasti k tesání do měkkého pískovce někdy přímo inspirují, a tak tu můžeme narazit na všemožné projevy lidské tvořivosti vpisované do skal od 16. století po dnešek, nepočítaje obtížně datovatelné brusné kameny.3) Vlašská znamení se tu vyskytují ve Stříbrných stěnách poblíž Winterbergu nad Hřenskem. Vlachům je také připisována Stříbrná štola, vyhloubená na úpatí těchto vysokých stěn. Je dlouhá necelých 35 metrů a dosahuje výšky sotva jednoho metru. Nad vchodem jsou vyryty iniciály, různá znamení a letopočty počínající 16. stoletím. I v postranní rokli se pod převisy nachází řada velice pěkných a ostře provedených znamení. Najdeme tu zobrazenu i jakousi pánev či křivuli, která se v otočeném provedení vyskytuje na Valdštejnské skále a která se podobá alchymistické značce pro zlato. Jiné znamení můžeme interpretovat jako alchymistický znak pro podstatu stříbra.4) V Tetřevích stěnách lze zase spatřit znamení Luny. Hladce provedená polokoule o průměru pouhých jedenácti centimetrů je zdobena zasmušilým obličejíčkem. I toto zobrazení je podle některých znalců středověké a symbolizuje stříbro.
Svá naleziště si neznámí cizozemci zapisovali do tzv. vlašských knih, aby je později mohli v nepřehledném terénu opět nalézt. Tyto knihy jsou psány rozvláčným stylem a hemží se to v nich fantastickými zprávami a mandragorami. Navzdory pohádkovému vyprávění jsou v nich uvedeny podrobné topografické údaje, byť různě popletené, ale stojící za povšimnutí. V minulých stoletích lidé tyto knihy opisovali a utajovali. Jeden opis si nechali pořídit i saští vladaři. Pochází z roku 1590, je pečlivě vázán v kůži a dodnes uchováván v drážďanském archivu. Pokud uznáme jeho pravost, najdeme v něm k uvedenému roku zmínky o místech jako Winterberg na Míšeňsku, Stříbrné údolí u Hřenska a nedaleké obce Janov a Růžovou.5) Někteří badatelé v minulosti pochybovali o věrohodnosti vlašských knih a jejich autorství přisuzovali místním lidem, jež z komerčních důvodů chtěli tímto způsobem přilákat pozornost cizinců k našemu hornatému kraji.
Vlašská znamení v Tetřevích a Stříbrných stěnách mohou snadno ujít pozornosti. Bizarní přírodní scenérie s dalekými a konejšivými výhledy na moře lesů zanechávají však v každém neuvěřitelně hluboký, až mystický dojem. Podobně "vzdušným" místem jsou skalní ostrohy Vysokého Sněžníku. A ejhle - i zde Vlachové zanechali svá znamení: dlaň s roztaženými prsty, muří nohu a letopočet 30. Juni 1601. Ten naštěstí není napsán vlašsky, ale pěkně srozumitelně německy, a ještě k tomu dvakrát. O tom, jestli byly skalní převisy či balvanovitý zával u vodní štoly, sloužící od roku 1909 k napájení vodovodu, předmětem pozornosti bájných Vlachů, se dnes můžeme jen dohadovat. Po pravdě řečeno, mě opět nejvíce fascinoval ten báječný výhled na nekonečné lesy Saských Švýcar až k pevnosti Königsteinu. Kdo se do těchto skal vyšplhá, musí nabýt dojmu, že se ti poťouchlí Vlaši škrábali na nejodlehlejší a nejkrásnější vyhlídky hlavně pro pastvu svých očí. Důlní prospekci snad provozovali, ale asi tak, jako když si žák, naoko poslouchající vyučujícího, se zaujetím čte pod lavicí Verneovku.
Ostatně neměli důvod lopotit se v zemi či kutat v pískovci, kde stejně žádné stříbro ani zlato není. Kdo četl knihu Míly Nevrlého o Jizerských horách, ten ví, že Vlachové vládli mnohými kouzly, poletovali na kozlech, v pláštích, a všude tu nacházeli plno perel, kusy zlata a každý potok s sebou hrnul laviny safírů, smaragdů a jiného klenotnického smetí - stačilo se jen sehnout. Stará německá pověst vypráví o jednom cizinci, který se každé tři roky objevoval v Jiřetíně pod Jedlovou. Přijížděl na kozlovi, oděn v cizí kroj a s nikým toho mnoho nenapovídal. Lidé usoudili, že to bude nějaký "Talián", a říkali mu Vlach. V hostinci, kde byl ubytován, sotva promluvil, po několika dnech zaplatil a beze slovíčka zase zmizel. V lidech pochopitelně vzbudil zvědavost. Někteří tvrdili, že hledá kamení, jiní se o něm domnívali, že jen tak tu krajem nebloudí a že zajisté ví o nějakých pokladech. Požádali tedy hostinského, ať se Vlacha zeptá, až znovu přijede, co tu vlastně chce. Po třech letech se tajuplný cizinec v Jiřetíně skutečně zase objevil. Na dotaz hostinského, co v našich krajích pohledává, pozvedl významně obočí a pravil: "Milý muži! Ani netušíte, jaké poklady vaše země skrývá, a jak šťastnou a požehnanou zemí jsou vaše Čechy." Vlach v Jiřetíně ještě nějaký čas pobyl, opět chodil sám po okolí, a pak jednou bez rozloučení odjel. Nikdo z jiřetínských se nikdy nedozvěděl, co tu opravdu hledal.6)
Onehdy jsem na jedlovském nádraží potkal přítele Vopičáka. Svou přezdívku dostal kdysi mezi táborníky, protože s sebou jako maskota nosil opičí figurku. Dnes je však pozoruhodný něčím jiným. Získal vlastnost bájných Vlachů - chodí po lesích a hledá stará kutiště. Když jsem se ho zeptal, kam vyrazil, jen vyhýbavě podotkl: "To víš, za mými štolami" a kráčel dál. Staří Vlachové mi však zaznívají i z některých trampských písní. Jedna z nich připomíná pověst o Vlachovi z Jiřetína. Zpívá se v ní o drsném chlapovi, co se kdysi objevil v malém městečku zlatokopů. Svou tvář skrýval pod velkým sombrérem a nikdo si nevšímal jeho kroků. Chlapi si o něm šuškali, že tam nahoře hledá svůj cíl. Jednoho večera se skutečně objevil a zlatokopům sdělil, že má peněz na kila, že se to musí zapít.7)
Nevím sice, co dávní Vlachové v našich horách hledali, objevil jsem však neméně důležitou senzaci. Dokud se po lesích toulají prospektoři jako Vopičák a dokud u trampských ohňů znějí zlatokopecké písně, Vlachové z našich kopců ještě nadobro nevymizeli.

Poznámky a literatura:

1. Vlachové navštěvovali naše pohraniční hory v pozdním středověku, v 15. a 16. století, snad i později. Uvádí se, že šlo zpravidla o Benátčany či Florenťany. Slovo Vlach, německy Wale, mělo i širší význam ve smyslu Ital nebo cizinec vůbec. Tento širší význam je dodnes uchován např. ve slovních spojeních vlašský ořech či vlašský salát.
   V Čechách působili Italové v minulosti jako významní architekti, stavitelé, štukatéři, malíři, sochaři a jiní umělci a umělečtí řemeslníci. Skupiny italských dělníků k nám také přicházely při stavbě císařských silnic v 18. století, železničních tratí v 19. století a pak také v jeho sedmdesátých letech při lesních pracích v důsledku kůrovcové kalamity. Jméno Vlach se stalo synonymem pro Italy.
2. O Valdštejnské skále je blíže pojednáno v 9. kapitole.
3. Na jejich povrchu jsou patrné skupiny žlábků, které v pískovci vznikly broušením předmětů oblého povrchu. Tyto rýhy mohly vzniknout v různých dobách. V jednom případě připouštějí nálezy několika pravěkých střepů v blízkosti brusných kamenů jejich vznik v pozdní době kamenné.
4. Podobné značky měly ve své době široké užití. V dnešní dostupné literatuře je můžeme najít např. pod hesly alchymistické či kamenické značky. Viz např. Kolektiv autorů: Kniha o Faustovi. Praha, Mladá fronta 1982, nebo Herout: Slabikář návštěvníků památek. Praha 1978.
5. H. Lemme: Walen und Walenzeichen im Gebirge. Sächsisches Tageblatt Nr. 207 z 31.8.1976, drážďanské vydání.
6. L. Schlegel: Das Böhmische Niederland. Knížka pověstí z r. 1928, str. 22. Viz též MNEC, 5. ročník, str. 286. Č. Lípa 1882.
7. Jde o původně americkou lidovou píseň "Drsnej chlap".