Ukradený zvon v Jablonném

V dávných dobách visel na věži farního kostela Panny Marie v Jablonném zvon, o němž se vyprávělo, že byl odlitý ze stříbra a srdce měl zlaté. Zvon měl překrásný hlas a Jablonští na něj byli náležitě hrdí. Všechna sousední města jim ho záviděla a nejvíce měšťané z bohaté Žitavy, kteří jej chtěli získat pro sebe. Proto vyslali do Jablonného posla, který za zvon nabídl tolik stříbrných tolarů, kolik se jich v řadě za sebou vejde na silnici spojující obě města. Nabídka byla lákavá, protože město bylo značně zadlužené, ale purkmistr Jablonného rozhodl takto: "Žitavští zvon chtějí. Jen pro dobrou vůli jako dobří sousedé jsme ochotni jej prodat. Zvon je ale nad jiné vzácný a nikde na celém světě druhý takový není. Chtějí-li jej naši milí sousedé mít, jistě jim neublíží, když k nabízeným tolarům přidají ještě tolik zlata, kolik náš zvon váží." Purkmistrova řeč byla přijata a posel se tedy vrátil do Žitavy s nepořízenou. A tak zvon dál zněl svým stříbrným hlasem nad městem a jablonští na nabídku žitavských brzy zapoměli.
Až se jednou od hraničního Hvozdu přikradl větrnou nocí černý bouřkový mrak. Klikaté stuhy blesků prorážely tmu za doprovodu pekelného hřmění. Jeden z ohnivých šípů černého mračna si našel cíl v kostelní věži a současně se ozval naříkavý hlas stříbrného zvonu. Zvoník, bydlící v domku při hradbě u kostela, spěchal po schodech ke zvonici a viděl, jak se zvon v modrém svitu blesků kolébá v těžkém trámoví. Rychle uchopil provaz, aby zvon zastavil, ale ten jakoby kouzlem se sám odmlčel. I bouře v tom okamžiku utichla a hustá tma zahalila zvonici. Zvoník se uklidněn vrátil domů. Příštího rána chtěl jako obvykle pozdravit hlasem zvonu nový den, ale když zatáhl za provaz a nezvykle lehce rozhoupal mohutná břevna, zvon se neozval, a polekaný zvoník zjistil, že už tam není. To bylo v Jablonném nářku nad ztraceným zvonem. Jaké však bylo podivení a zlost, když se dověděli, že jejich stříbrný zvon visí ve věži žitavského chrámu, a že teď svým sladkým hlasem oblažuje tamní obyvatele. Nekalou cestou získali žitavští jejich zvon, jistě jim k němu sám zloduch pomohl, a s takovými lidmi nejsou žádné spolky. Však také od té doby přestalo přátelství mezi oběma městy a živá obchodní cesta osiřela. Žitavští do Čech jezdili novou cestou údolím Nisy k Liberci, který rozkvétal, zatímco Jablonné upadalo.