Lužičtí Srbové

Obsah:

• Úvod
• Kdo jsou Lužičtí Srbové
• Lužickosrbské symboly
• Jazyk
• Folklór
• Současná lužickosrbská kultura
• Lužickosrbské gymnázium na severu Čech
• Styky Čechů s Lužicí
• Nejtíživější současné problémy
• Co navštívit při zájezdu do Lužice?
  Budyšín
  Několik tipů na výlety po Lužici
• Adresy, na nichž můžete získat více informací
• O autorovi

"Vyprávění o těch,
kteří jsou našimi sousedy
a na něž tak často zapomínáme..."

Úvod

      Lužické hory tvoří už více než 600 let starou zemskou hranici Čech. Na jejich severních svazích se nachází území historické země, která dala našim horám své jméno - Lužice. Tato slovanská zem byla v minulosti jednou z vedlejších zemí Koruny České a později byla připojena k Sasku a Prusku. Spolu s Němci zde dodnes žije nepočetný národ Lužických Srbů, jehož jedinečná, ale menšinová kultura pozvolna slábne. Ubývá těch, kdo hovoří srbským jazykem, ubývá těch, kdo čtou srbské knihy a ubývá i těch, kdo o Lužických Srbech ještě ví. Proto jsme se rozhodli věnovat jim prostor i na stránkách Lužických hor. Díky upřímné pomoci pana doktora Vydry z chrastavského muzea Vám proto nabízíme možnost nahlédnout za nevysokou hradbu našich hor a seznámit se s národem, který je nám v mnohém blízký, ale na který už skoro zapomínáme...

Kdo jsou Lužičtí Srbové

      Na sever od českých hranic, v mírně zvlněných rovinách, táhnoucích se až k pobřeží Baltického moře, sídlily před tisíci lety desítky slovanských kmenů. Dělily se na Srby, Obodrity a Lutice. K srbským kmenům patřili Milčané, Lužičané, Glomačové, Nižané a několik dalších, v okolí Berlína sídlili Stodorané, Ratarové, Sprévané a Lisici, dále na sever se táhlo území obývané Dolenci, Ukrany, Ploňany, Črezpěňany a Chyžiny, na dolním toku Labe žili Gliňané, Drevjané, Smolinci a Polabané, v okolí Lübecku sídlil kmen Varnů a Vagrů. Celkem existovalo na území dnešního Německa více než třicet slovanských kmenů. Dodnes nacházíme na podrobné mapě Spolkové republiky Německo stovky zkomolených zeměpisných názvů, které připomínají dávnou slovanskou minulost.
      Tyto kmeny postupně podléhaly přesile Franků (Němců), kteří využívali často slovanské nejednotnosti při svém tažení na východ (Drang nach Osten). Šíření křesťanských myšlenek mezi pohany bylo často spojeno s násilím a ponižováním. Byly káceny modly Svantovíta, Triglava i Svarožice, poraženým bylo zakázáno hovořit jejich slovanskou mateřštinou. A tak měkká slovanská řeč umlkla na baltském pobřeží a v meklenburských nížinách již v 11. a 12. století, někde se jazyk předků udržel do století třináctého či čtrnáctého. Výjimkou byl kmen Drevjanů v tzv. Lüneburském vřesovišti, kde slovanská řeč dozněla teprve v polovině 18. století. Jedinými ostrůvky v německém moři, které si svůj prastarý jazyk uchovaly dodnes, jsou dvě nevelké oblasti - HORNÍ a DOLNÍ LUŽICE.
      Hornolužická srbština se podobá staročeštině z 15. století, protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je dost velký, určitě větší než mezi češtinou a slovenštinou.

      Horní Lužice náleží k Sasku, Dolní Lužice k Braniborsku. Několik set let patřily obě části Lužice k Českému království, ale germanizace slovanského obyvatelstva ani tehdy nepřestala.

      V 19. století studovali mnozí lužickosrbští katoličtí kněží u nás v Praze a po návratu do své malé vlasti se stali národními buditeli. K nejznámějším vlastencům patřil Jan Arnošt Smoler, Handrij Zejler, Michal Hórnik, Jakub Bart-Ćišinski, Michal Nawka, dr. Arnošt Muka a další.
      V roce 1912 byla založena organizace DOMOWINA, jejímž hlavním úkolem je uchovat jazyk a osobitou kulturu. V současné době je předsedou Domowiny Jan NUK.
      V centru Budyšína (Bautzen) stojí tzv. Srbský dům (Haus der Sorben), kde jsou umístěny lužickosrbské kulturní instituce. Několik hodin denně na VKW vysílá budyšínský rozhlas v obou slovanských jazycích. V Budyšíně má také sídlo nakladatelství Domowina a etnografický ústav (Serbski institut).

Lužickosrbské symboly

Národní vlajka má tři vodorovné pruhy v tomto pořadí (odshora dolů): modrá, červená, bílá.
Hymna začíná slovy "Rjana Łužica..." (Krásná Lužice).
Za národní strom je považována lípa.

Jazyk

      Hornolužická i dolnolužická srbština patří do stejné jazykové skupiny jako čeština, a to mezi jazyky západoslovanské. Nejstaršími literárními památkami byly překlady náboženských textů. Všichni obyvatelé Horní i Dolní Lužice, kteří hovoří slovanskou řečí, jsou bilingvní. To znamená, že bez potíží ovládají i němčinu, často lépe než svou mateřštinu.
      Lužická srbština si uchovala některé velmi staré gramatické tvary, jako např. dvojné číslo (duál) a jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).
      DUÁL: dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce
      AORIST: widźach (viděl jsem), zetkachmy (potkali jsme)
      Setkáme se také se souhláskami Ć a DŹ, které mají odlišnou výslovnost. Souhláska Ć nahrazuje české T či Ť (ćěło = tělo, ćeńki = tenký, ćichi = tichý). Objevuje se také jako zakončení infinitivu: čitać, sedźeć, wuknyć (=učit se), spěwać atd. DŹ nahrazuje české D a Ď, např. dźěći = děti, dźěłać = dělat, nadźija = naděje, dźesać = deset, njedźela = neděle atd.
      Ve slovní zásobě se dodnes zachovala některá staročeská slova, např. CALTA (houska), KNJENI (paní), DYRBJEĆ (muset). Nacházíme tu všeslovanské výrazy, které není nutno překládat: woda, zemja, čłowjek, chlěb, morjo, njebjo, lěs, zwěrjo, běły, nowy, mody, stary, chodźić, spać, čitać, dźesać, čerwjeny...
      Některá slova byla převzata z češtiny, např. hudźba, dźiwadło, wobrazowka, spisowaćel atd. Z němčiny tu najdeme slovo špihel (Spiegel), měca (Mütze), hamor (Hammer) aj. Zvláštní skupinu tvoří slova, která zřejmě pocházejí ze zaniklého jazyka Polabských Slovanů: kedźbu! (pozor!), nan (otec), blido (stůl), kołp (labuť), nop (lebka), žro (jádro), cyroba (potrava), kłok (šíp) atd.
      Slovní zásoba se průběžně doplňuje moderními výrazy např. syćomłóćawa (kombajn), pjerobul (badminton), tačel (gramodeska), zynkopask (magnetof. pásek), šuskaty honjak (trysková stíhačka) aj.
      Je samozřejmé, že každodenním střídáním němčiny a lužické srbštiny dochází ke zkomolené výslovnosti a častému používání nespisovných výrazů. A tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola.

Folklór

Příprava velikonočních jezdců.

      Dodnes se zachovalo velké množství krásných lidových písní. Mezi jejich sběratele patřil i český malíř Ludvík Kuba, který zachytil na plátno krásu lidových krojů. Na území Lužice se nosívaly čtyři druhy lidových krojů: katolický (Horní Lužice), slepjanský, wojerecký a dolnolužický z Blat (Spreewald). Dnes nosí kroj pouze některé starší ženy a členky pěveckých souborů při svých vystoupeních. (Katolický kroj má tmavé barvy a jeho výraznou součástí je dlouhá a široká černá stuha, která spadá z čepce až do půli zad.)
      Nejoblíbenější bytostí lužickosrbského folkloru je dobrý čaroděj Krabat, vypráví se pohádky o Pumpotovi, o vodnících a hlídačích podzemních pokladů (lutkové).

      K velikonočním zvykům patří zdobení kraslic (jutrowne jejka) a průvody velikonočních jezdců v katolické části. (V roce 2000 jelo v devíti farnostech přes 1500 jezdců na vyzdobených koních.)
      Velmi starým lidovým zvykem je tzv. ptačí svatba koncem ledna. V čele průvodu jde straka a havran. Svatebčané jdou po vesnici, při tom hraje hudba a svými vtipnými průpovídkami přispívá do programu braška (dohazovač). Tento zvyk se obnovuje i ve školách. O udržení folklorního bohatství pečují desítky pěveckých souborů (k nejlepším patří Lipa, Lilija Meja a Delany).

Současná lužickosrbská kultura

      Je překvapující, že při tak malém počtu má nejmenší slovanský národ své spisovatele (Jurij Brězan, Jurij Koch, Jan Wornar, Jěwa-Marja Čornakec aj.), malíře (Měrćin Nowak, Jan Buk, Wylem Šybar, Hanka Krawcec), hudebníky (Bjarnat Krawc, Jan Rawp, Detlef Kobjela), divadelní herce (Jurij Kostorž, Hanka Mikanowa, Jan Mahr), novináře (Benedikt Dyrlich, Horst Adam, Cyril Kola), filmaře (dr. Toni Bruk). V současné době se objevila celá řada mladých básníků (Fabian Kaulfürst, Lubina Šěnec, Andrea Wałdźic, Měrana Cušcyna aj.). Existuje profesionální Statny ansambl za serbsku ludowu kulturu, který vystupuje po celém Německu i v zahraničí.

Lužickosrbské gymnázium na severu Čech

      Po skončení 2. světové války byl na území Německa, tedy i Lužice, chaos. Česká vláda tehdy zřídila pro několik set lužickosrbských chlapců a děvčat tzv. Staškovo lužickosrbské gymnázium. Bylo pojmenováno po JUDr. Frant. Staškovi z České matice školské, který měl o zřízení této školy značné zásluhy. Výuka byla zahájena 1. prosince 1945 v České Lípě, další tři roky bylo umístěno ve Varnsdorfu, ve školním roce 1949/50 studovaly dvě třídy v Liberci. Maturitu skládali lužickosrbští studenti již doma, v Budyšíně.
      Čtyřletý pobyt v českém prostředí ovlivnil mnohé studenty na celý život. Vytvořili aktivní poválečnou generaci lužickosrbské inteligence, stali se učiteli, lékaři, kněžími, novináři, spisovateli. Patří k nim např. Ben Budar, Pawoł Volkel, Marko Meškank, Zygmunt Musiat, Jurij Koch, Jan Brězan aj.

Styky Čechů s Lužicí

      V minulém století se vypravili do Lužice význační představitelé české inteligence. Pobýval tam Josef Dobrovský, František Palacký, Ludovít Štúr, o Lužické Srby projevoval velký zájem T. G. Masaryk. Mezi lužickosrbské studenty v Praze chodil často slavista Václav Hanka aj.
      Znalcem lužickosrbské problematiky byl dr. Adolf Černý, který jako první začal vyučovat lužickou srbštinu na Karlově univerzitě. V roce 1907 založil spolek, v němž se sdružovali čeští přátelé Lužice. Také Ludvík Kuba, který pobýval v Lužici celkem třikrát, patří ke znalcům tohoto kraje.
      Po první světové válce byla založena Společnost přátel Lužice, jejímž předsedou byl univ. prof. Josef Páta. V roce 1942 byl nacisty popraven. Po 2. svět. válce obnovil činnost této Společnosti dr. Vladimír Zmeškal. V současné době stojí v čele dr. Zdeněk Boháč.
      V roce 1991 založila skupina vysokoškolských studentů Česko-lužický spolek. Má sídlo v Praze a vydává každý měsíc Česko-lužický věstník.

Nejtíživější současné problémy

      Vysoké procento nezaměstnanosti, odchod mladých Srbů do západních spolkových zemí.
      Malé počty dětí v rodinách, zavírání srbských tříd ve školách kvůli nedostatku žáků.
      Postupný úbytek Srbů, kteří aktivně ovládají svou slovanskou mateřštinu.
      DOBROVOLNÁ ASIMILACE MENŠINY S NĚMECKÝM MAJORITNÍM NÁRODEM.

Co navštívit při zájezdu do Lužice?

      Střediskem Horní Lužice je okresní město BUDYŠÍN (Bautzen). Má asi 55 tisíc obyvatel, avšak z tohoto počtu jsou jen asi 4000 Srbů. Největší počet jich žije na venkově, především ve vesnicích v okrese Kamjenc (Kamenz).
      Ve středu Budyšína stojí SRBSKÝ DŮM, v přízemí nalevo od hlavního vchodu doporučujeme navštívit instituci nazvanou Serbska kulturna informacija. Zde je možno dostat i zakoupit množství propagačních materiálů a suvenýrů.
      Nedaleko odtud je Němsko-serbske dźiwadło. Na programu převládají hry hrané v němčině, v každé sezóně jsou však zařazeny dvě či tři lužickosrbské hry. S nimi herci zajíždějí na venkov, kde se stále ještě najde dost posluchačů.
      Asi 80 metrů od Srbského domu v ulici Kurt-Pchalek-Strasse je tzv. Smolerjec kniharnja. Stojí za to navštívit toto jedinečné knihkupectví, abychom si učinili představu o edičním spektru lužickosrbských publikací.
      O 50 metrů dál najdeme na rohu Soukenické ulice (Sukelnska hasa) budovu z červených cihel , kde sídlí redakce všech lužickosrbských novin a časopisů:

SERBSKE NOWINY (dříve Nowa Doba) - jediný hornolužický deník s přílohou Předźenak.
KATOLSKI POSOŁ - týdeník pro katolické čtenáře v Horní Lužici.
POMHAJ BÓH - evangelický měsíčník.
SERBSKA ŠULA - metodický měsíčník pro školy v úředně vymezené dvojjazyčné oblasti Lužice.
PŁOMJO (= Plamen, Ohníček) - měsíčník pro děti do 12 let.
LĚTOPIS - vědecký čtvrtletník vydávaný tzv. Srbským institutem.
ROZHLAD - kulturní měsíčník (články v horno- i dolnolužické řeči).

      V historickém centru Budyšína stojí mírně nakloněná Bohatá věž (Reichenturm). Seshora se otevírá nádherný pohled na celé město. Bohatou ulicí (Reichengasse) dojdeme na náměstí s barokní radnicí. Napravo od radnice je restaurace Zum Karraseck. Je nazvána po českém vůdci loupežnické bandy Janu Karáskovi (1762 -1809), o němž se dodnes v Lužici vyprávějí příběhy, podobné pověstem o slovenském Jánošíkovi. Žitnou ulicí (Korngasse) dojdeme k jediné budyšínské restauraci s lužickosrbskou obsluhou. Jmenuje je WJELBIK. Odtud je blízko gotický chrám sv. Petra, jehož chrámová loď je nízkou přepážkou rozdělena na dvě části: katolickou a evangelickou.
      Za chrámem půjdeme kolem bohatě zdobené budovy děkanství na hřbitůvek Mikławšk (Nikolaifriedhof). Projdeme branou, v jejíž klenbě si povšimneme vytesané mužské hlavy. Je prý to městský písař Pětr z Přišec, který sympatizoval s husity. Když obléhali Budyšín, byl s nimi tajně domluven, že jim v noci otevře městskou bránu a pustí je do města. Byl však prozrazen a za tento svůj čin byl veřejně popraven. Nad hučící Sprévou najdeme hroby některých buditelů, např. Michala Hórnika. Na ploše hřbitova spatříme trosky gotického kláštera, který byl zničen za třicetileté války.
      Kolem tzv. Matyášovy věže dojdeme na hrad Ortenburg. Zde bývalo sídlo místodržícího českého krále. Nyní je tu umístěno Srbské muzeum (Serbski muzej), které stojí za to navštívit.
      Nejhezčí pohled na panoráma středověkých věží má návštěvník Budyšína z poloviny Mírového mostu (Friedensbrücke), pod nímž teče Spréva. Protéká celou Horní i Dolní Lužicí.

Několik tipů na výlety po Lužici

1) Poblíž obce Bukecy (Hochkirch) odbočíme na horu Černobóh (Czorneboh), kde stojí rozhledna. V pohanských dobách tu bývalo obětiště božstvu zlých sil. Asi o pět kilometrů dál (směrem k českým hranicím) můžeme navštívit horu Běłobóh (Bieleboh), jejíž název připomíná pohanské božstvo dobra. Třetí horou v okolí Budyšína je Lubin (něm. Drohmberg). Vypráví se pověst, že uvnitř hory spí sedm srbských králů, kteří vyjedou ven, až bude srbské zemi nejhůř (obdoba českého Blaníka).

2) Asi 12 km na západ od Budyšína (směr Kamenz) se nachází vesnicePančicy-Kukow, Je zde klášter Mariina Hwězda Marienstern), tzv. Šula Ćišinskeho s malým muzeem o životě básníka, který se tu r. 1856 narodil. Asi o 3 km dál leží vesnice Wotrow (Ostro) s mohutnými valy staroslovanského hradiště. Na hřbitově u kostela najdeme hrob J. Barta-Ćišinského.

3) Doporučujeme projet nevelkou oblast v okrese Kamjenc s obcemi Pančicy-Kukow, Njebjelčicy, Worklecy, Chrósćicy, Róžant, Ralbicy. V těchto místech je slovanská řeč stále ještě běžným dorozumívacím jazykem pro většinu obyvatel. Povšimneme si vzorně udržovaných křížů a božích muk s pozlacenými srbskými nápisy. V obci Róžant se nachází poutní kostel, k němuž se několikrát do roka konají procesí. V Ralbicích je obdivuhodný hřbitov se stovkami bílých křížů. Je to kulturní památka celostátního významu.

4) V okrese Budyšín je obec Radwor (Radibor). Je to rodiště kněze Alojse Andrického (zemřel r. 1943 v Dachau), který má být prohlášen za svatého. Na návsi je restaurace Meja, nedaleko stojí tzv. mała cyrkwička (kostelík), je zde také jediná lužickosrbská cestovní kancelář - firma Šmit.
Nedaleko odtud je obec Mały Wjelkow (Kleinwelka), která byla - vedle Ochranova (Herrnhut) - střediskem českobratrských exulantů. V současné době sem přijíždějí návštěvníci z České republiky, aby si prohlédli tzv. Urzoo nebo Saurierpark (sochy ještěrů v životní velikosti), což ovšem nemá s Lužickými Srby nic společného.

5) Pojedeme-li do Horní Lužice přes Lobau, stojí za to odbočit ze silnice č. 6 (Zhořelec-Budyšín) doprava a dojet do vesnice Njechorń (Nechern). Pozor! Nedaleko je obec podobného jména Nechen. Nezaměňovat! V této obci je z bývalého domu nejslavnějšího lužickosrbského malíře Měrćina Nowaka zřízeno vkusné muzeum, které dokumentuje mnohostrannou uměleckou činnost tohoto významného kulturního činitele (1900-1990).

      Při cestě do Dolní Lužice stojí za to zastavit v Bad Muskau (Mužakow) u zámku podivína - knížete Pücklera s rozsáhlým parkem.
      Městečko Slepo (Schleife) a sedm okolních vesnic tvoří evangelickou farnost s osobitým dialektem, dříve i lidovým krojem a osobitými hudebními nástroji.
      V samotné Dolní Lužici stojí za to najít v Chotěbuzi (Cottbus) Srbský dům (Wendisches Haus) v ulici August-Bebel-Strasse 82. Nedaleko na sever je oblast Blat (Spreewald). Na několikahodinovou projížďku na člunech je možno nastoupit v obci Borkowy (Burg), ve vesnici Lipje (Leipe) nebo ve městě Lubnjow (Lübbenau). V oblasti Blat stojí za prohlídku skanzen Lědy (Lehde) se starou venkovskou dřevěnou architekturou.
      Ve vesnici Dešno (Dissen), kde působil buditel Bogumil Šwjela, je možno navštívit místní vlastivědné muzeum s výkladem v dolnolužické srbštině.

Adresy, na nichž můžete získat více informací

Zájemcům o lužickosrbskou problematiku doporučujeme publikaci TONOUCÍ OSTROVY, kterou v roce 1999 vydalo nakladatelství SURSUM v Tišnově u Brna. O knihu si můžete napsat na adresu: SURSUM Pellicova 49 602 00 Brno

Další informace:

Společnost přátel Lužice a Česko-Lužický věstník
Městské muzeum Chrastava

Spolek Domowina

Serbja (informace o Lužických Srbech v Německu)

Město Budyšín / Bautzen
Srbské muzeum Budyšín
Srbský institut Budyšín

Město Chotěbuz / Cottbus

O autorovi

      Autor článku PhDr. František Vydra se narodil 4. 11. 1933 v Branově v okrese Rakovník, povoláním byl učitel a později profesor gymnázia ve Frýdlantě v Č. (cizí jazyky). S Lužickými Srby se setkal poprvé v roce 1949 jako student libereckého gymnázia F. X. Šaldy. Od té doby se datoval jeho intenzivní zájem o lužickosrbskou problematiku. Ovládal aktivně hornolužickou srbštinu, přispíval pravidelně do novin a časopisů. Propagoval Lužici na besedách a přednáškách, více než sto jeho článků bylo publikováno v českém tisku.
      Organizoval poznávací zájezdy do Horní i Dolní Lužice. V roce 1999 vydal knihu Tonoucí ostrovy, v níž shrnul své poznatky a zkušenosti. Mnoho let byl členem Společnosti přátel Lužice a přispíval do měsíčníku Česko-lužický věstník. Od roku 1995 pracoval jako vedoucí Městského muzea v Chrastavě na Liberecku.
      PhDr. František Vydra zemřel 29. února 2020.

Většina obrazových materiálů je z archivu autora.

Copyright (c) 2000. Všechna práva vyhrazena.