Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Historie Lužických hor

ZŠEŘELÁ STRANA HVĚZDY ZVANÉ PELYNĚK
Rumburská vzpoura - filmová fikce a skutečnost

Napsal PaedDr. Jindřich Marek

Drahá maminko!
Přijměte nejsrdečnější pozdrav a vřelé políbení - už poslední - proč, dozvíte se později. Bylo u nás v Rumburku něco nepředvídaného, čehož jsem se musil též zúčastnit, a to má za následek, že stojím nyní před stanným soudem a budu odsouzen k smrti...

(Z dopisu hlavního protagonisty rumburské vzpoury vojína Františka Nohy, napsaného krátce před vyhlášením rozsudku smrti 28. května 1918)

Hájil jsem vždy pravdu jako náš mučedník Hus a jsem odsouzen k smrti zastřelením, chtěl jsem dobro trpících bratří a své vlasti. Doba však není dosud zralá, ale pevně věřím, že není daleká. Trest smrti je mi milejším než vězeňská cela, kde bych bez duševního zaměstnání bídně hynul. Smrtí se mi uleví...
Od svého mládí jsem byl zanícen pro věc pravdy, svobody a demokracie. Uvidíte, že moje idea přece jen zvítězí...

(Z dopisu jednoho z vůdců rumburských vzbouřenců desátníka aspiranta Stanko Vodičky, diktovaného v noci 28. května 1918 několik hodin před jeho popravou)

Poprava sama byla provedena ohleduplným způsobem: oči byly zavázány, hlasitých povelů nebylo, nýbrž byly dávány znamením šavlí. Skoro neslyšně přistoupilo dvanáct vojínů ke každému ze tří odsouzenců - třesk! a okamžitě, beze všech útrap odebrali se všichni tři na věčnost...
(Z dopisu rumburského evangelického faráře otci Stanka Vodičky)

Když vám bylo před necelým měsícem pouhých třiadvacet let je cesta na popraviště obzvláště hořká. Přesto se Stanko Vodička snažil u popravčího kůlu chovat co nejdůstojněji. Podal si ruku se svými spoluodsouzenci Františkem Nohou a Vojtěchem Kovářem, obrátil se na rumburského evangelického faráře Georga Dölla, kterému diktoval v noci dopisy na rozloučenou, aby mu nyní pro otce předal svůj cvikr, a zvolal: "Pozdravujte všechny mé drahé!"
V tu chvíli k němu přistoupil silně rozrušený a s odsouzenci hluboce cítící profous-záložák šikovatel Rudolf Irzing z Osvračína u Domažlic a pokusil se mu zavázat oči. Vodička to odmítl, ale když ho Irzing upozornil, že se zbaví pohledu na své vrahy, svolil se slovy: "Děkuji vám, ale zbabělec nejsem. Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal!"
Za pár minut na to za časného rána v 5.40 hod. ve středu 29. května 1918 salva dvanácti hrůzou vyděšených mladíků v uniformách salzburského 59. pěšího regimentu Jeho císařského veličenstva Karla I. Habsburského ukončilo na sportovním hřišti za rumburským hřbitovem životy třiadvacetiletého telegrafního úředníka plzeňského nádraží Stanka Vodičky, třiadvacetiletého zaměstnance plzeňského divadla Františka Nohy a dvaatřicetiletého rodáka z Čepince u Plzně a na počátku války pomocného zahradníka v Košířích u Prahy Vojtěcha Kováře.
Krvavou podívanou, kterou musela sledovat i část odzbrojené rumburské posádky, nevydržel jeden z členů popravčí čety a po vykonání rozsudku se neudržel, zahodil přilbu a pušku a rozplakal se. Na příkaz důstojníků byl ihned spoután a rychle odveden. Tím však rumburská vzpoura neskončila.
Téhož dne v Novém Boru v hotelu "Adler" skončilo pod předsednictvím obersta Karla Edlera von Waschke přelíčení s dalšími 21 vojáky 7. střeleckého pluku. Všichni byli rovněž odsouzeni k trestu smrti, ale u čtrnácti z nich byl nakonec rozsudek změněn na mnohaleté vězení a večer byli k až zrůdně projevované krvelačné radosti mnoha přítomných paniček novoborských německých měšťáků v lese za hřbitovem u cesty do Radvance zastřeleni "pouze" dvaatřicetiletý zedník z Nového Postřekova Jakub Bernard, třiatřicetiletý zedník z Pasečnice Jiří Kovařík, třicetiletý zemědělský dělník ze Starého Dvora Jakub Nejdl, dvaadvacetiletý cihlář z Kralovic František Paur, osmadvacetiletý slévač z Touškova Jan Pelnář, dvaadvacetiletý zedník z Kounic Antonín Šťastný a třicetiletý horník z Obecnice Jindřich Švehla.
Z dalších 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde někteří (např. Jan Jícha) z nich zemřeli na následky hladu a nemocí. Ostatní podvyživení a zavšivení vzbouřenci byli nakonec z vězení puštěni až po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918...
Není sporu o tom, že jednou z nejvýznamnějších událostí v Čechách na cestě k 28. říjnu 1918 byla v posledním roce existence Rakouska-Uherska právě květnová vzpoura českých vojáků v severočeském Rumburku. Bylo to nesporně největší protiválečné vystoupení českých vojáků doma, ale podívejme se nyní v roce 85. výročí této vzpoury, co o ní dnes ví česká veřejnost.
Ta by se v podstatě dala rozdělit do tří skupin. Ta patrně nejpočetnější o vzpouře určitě neví nic (stejně jako o většině kapitol z českých dějin), další skupina si s odporem vybaví časy minulého režimu a ideologicky zdeformovaný výklad vzpoury v hodinách dějepisu, zatímco nejobsáhlejší znalosti, ovšem uměleckou fikcí velice zdeformované, budou mít diváci filmu režiséra Martina Friče a scénáristy Jiřího Procházky "Hvězda zvaná Pelyněk" z roku 1964 či čtenáři z filmového scénáře vycházejícího stejnojmenného Procházkova románu z roku 1986. Film i román se nám mohou líbit i nelíbit, ale věřme, že historická realita je vždy zajímavější než jakákoliv fikce umělců.

ZAPADLÁ SEVERNÍ GARNIZÓNA

Kdyby byli vzbouřenci pronikli dále na jih - nebylo to vyloučeno - a nalezli vojenské posily a podporu ze strany civilního obyvatelstva, mohli jsme mít v této části Čech úplnou revoluci...
(Z dopisu rakousko-uherského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Coudenhove, který 24. května 1918 zaslal do Vídně ministru vnitra.)

Aby rakouská monarchie zabránila v roce 1915 dalším projevům nespokojenosti českých útvarů a špatnému vlivu domácího prostředí na vojáky došlo podle osvědčeného hesla "Rozděl a panuj!" k velkému stěhování českých náhradních praporů, které připravovaly pochodové formace na frontu, do jinojazyčných prostředí. Do ryze českých posádek přišly potom pro změnu útvary s převahou německy a maďarsky mluvících vojáků.
A tak byl jičínský 74. pěší regiment přesunut do poněmčené Kadaně, českobudějovický "Haškův" 91. regiment do Brucku nad Litavou a Királyhidy, kde probíhala (vzpomeňme na Švejka a sapéra Vodičku!) německo-maďarská jazyková hranice, a do Prahy se například přesunuli chebští Němci ze 73. pěšího regimentu, zatímco slavní plzeňští "pětatřicátníci" byli posláni pro změnu do maďarského Székesféhérváru. Nezapomnělo se samozřejmě ani na druhý plzeňský pluk.
A tak se také stalo, že 27. května 1915 se patrně poprvé v historii severočeského Rumburku, tehdy však zde s drtivou většinou německého obyvatelstva, ozvala na jeho náměstí masově zpívaná česká píseň "Kde domov můj?", což vzbudilo vzhledem k jednomu článku v novinách rozhořčenou reakci některých německých šovinistů dokonce až ve Vídni.
Do města byl totiž tehdy přeložen plzeňský 7. zeměbranecký pluk (K.u.K. Landssturm Infanterie Regiment Nr. 7), který byl na sklonku války přejmenován na 7. střelecký pluk (Schützenregiment). Zatímco na frontě působil polní pluk tohoto útvaru, v Rumburku a jeho okolí se úsídlil jeho "ersatzbatalion" - česky náhradní prapor, což byl velice početný útvar, který připravoval nováčky, nově povolané záložáky a rekonvalescenty po zranění pro frontové nasazení.
V průměru šlo asi o 1200-1600 vojáků, kteří byli ubytováni na Rumbursku v různých erárem zabavených školách, hostincích a továrních objektech. V samotném Rumburku sídlilo praporní velitelství a štábní setnina v objektu Schützenhaus a III. náhradní setnina (v budově školy v dnešní Tyršově ulici a hostinci Böhmerwald). V blízkých Dolních Křečanech v hostincích Stern a Nordbahn byla ubytována I. náhradní setnina a v nedalekém Horním Jindřichově v hostinci Helgoland náhradní kulometná setnina.
Plzeňští "landšturmáci" však byli dislokováni i v sousedních městech, když ve Varnsdorfu byla II. náhradní setnina a ve Šluknově rekonvalenscenční oddělení a strážní oddíl.
S prodlužující se válkou se stále více zhoršovalo ubytování a stravování vojáků i od fronty vzdáleného poklidného Rumburku. Na jaře roku 1918 byla situace již zcela kritická. To mimo jiné dokládají vzpomínky plzeňského středoškoláka Františka Leitla, tehdy důstojnického aspiranta se statutem jednoročního dobrovolníka: "U III. setniny byly všechny místnosti veliké školy přecpány, lidé spali i na chodbách na slamnících špinavých a smrdnutých. A strava byla také hrozná.
Neustále chodily jen bedny pověstné sušené zeleniny. To snad byla sušená kravská řepa na drobno rozřezaná nebo cosi podobného. Vojáci plivali, jak to jenom na dálku viděli, a měli to nyní neustále k obědu i k večeři. Masa bylo málo, a i to bylo špatné, takže polévky byly slaboučké. Chléb dělili na 8 dílů jednu veku. Pro změnu bylo někdy rozdáváno shnilé zelí, který každý rovnou nosil do žumpy, jak je vyfasoval.
Ráno byla černá, málo slazená káva z konzerv, v poledne zelenina nebo zelí a kousek bídného, řídkého masa se slabou polévkou, a večer zase jen zelenina. Někdy jako přilepšení byl takzvaný "Blutwurst", ale to bylo takové svinstvo, že každý raději se tohoto požitku zřekl.
Když jednoho dne došly nové dva soudky zkaženého zelí, nesnesl jsem již tyhle krásné dary proviantury a šel jsem si jako dozor v kuchyni stěžovat. Bylo mi řečeno, abych zelí dal donésti lékaři. Dal jsem tudíž esšálek zelí donésti lékaři, jakož i proviantnímu důstojníkovi a dokonce i veliteli setniny. Všichni pánové uznali zelí přímo výtečným, úplně zdravým a zdraví lidskému tudíž neškodným. Já sám div jsem nedostal za tohle pár dní domácího vězení..."
To vše provázel navíc tupý dril převážně německých poddůstojníků, surových selských buranů, převážně z okolí Chotěšova, Stříbra a Horšovského Týna, které v zázemí drželi z protekce (a za domácí proviant) někteří důstojníci jako například týlový ulejvák hejtman Franz Klöpfer (cholerický šovinista a v civilu německý učitel z Chotěšova).
V květnu 1918 65% vojáků náhradního praporu v Rumburku pocházelo z tehdejších okresů Plzeň (21,5%), Přeštice, Rokycany, Domažlice, Rakovník, Hořovice, Kralovice, Blatná a Příbram. Další vojáci pocházeli potom z převážně zgermanizovaných okresů Stříbro, Horšovský Týn, Podbořany či Žlutice. V té době však i řadoví němečtí vojáci měli války plné zuby a mnozí se potom dokonce ochotně přidali ke vzpouře. Osmnáctiletý obuvník z Nového Volinsdorfu na Podbořansku vojín Wenzel Plass (odsouzený za účast na vzpouře na 5 let) se potom stal ve filmu v podání Jana Třísky vyjukaným bažantem Lojzíkem Plasem z Plzně a výtečný střelec z kulometu vojín Franz Schuss z Nemanic zaplatil účast na vzpouře dokonce životem...

PATNÁCT HODIN SVOBODY

Snad dojdem spasení na pražském dláždění.
Cesta bude dlouhá, než přijde svoboda...

(Sloka z písně, kterou složil 21. května 1918 při přechodu Lužických hor pro rumburské vzbouřence Stanko Vodička.)

Rumburská vzpoura vypukla krátce po šesté hodině ranní v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Původci vzpoury se stalo 65 ze 71 ozbrojených mužů 7. čety III. náhradní setniny v čele s Františkem Nohou, kteří odepřeli poslušnost svým velitelům již tím, že nastoupili proti rozkazu na ranní nástup s puškami. Když jim velitel setniny Klöpfer začal nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní, zazněl z řady vojáků výkřik: "Hovno!"
Rozzuřený Klöpfer začal ještě více řvát, ale to už se z čety ozvalo stručné: "Hoď mu ji!" Hejtman se pokusil o útěk, ale někdo z vojáků jej udeřil pažbou do hlavy. V tu chvíli se vzpoura, kterou někteří vojáci chystali na červen, již nedala zastavit...
Vzbouřenci ztloukli nejprve několik poddůstojníků, zmocnili se střeliva a granátů a začali strhávat na svou stranu další vojáky a obsazovat město. Osvobodili vězně, obsadili poštu, nádraží a budovu velitelství praporu, kde se k nim přidal desátník aspirant Stanko Vodička, jediný z rebelů, který absolvoval školu důstojníků v záloze a v nejbližší době měl být povýšen do hodnosti Fähnricha (= podporučíka). V Dolních Křečanech a Horním Jindřichově vzbouřenci strhli na svou stranu značnou část vojáků I. náhradní setniny a kulometné setniny, u níž se zmocnili několika těžkých kulometů. Na svou stranu rebelové strhli i asi stovku neozbrojených a nevycvičených nováčků.
Kolem deváté hodiny se vzbouřenci shromáždili na rumburském náměstí a brzy poté město ve dvou pochodových proudech opustili s celkem jednoduchým cílem skoncovat s válkou.
Přestože vzpoura v Rumburku vypukla spontánně a probíhala první hodiny značně živelně, věděli její hlavní protagonisté v čele s Františkem Nohou, že jejich jedinou nadějí je rychlé spojení s českými vojáky z královehradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli tehdy umístěni v České Lípě. Podchycení tohoto útvaru by značně zkomplikovalo protiakce proti vzbouřencům a dávalo naději, že při další cestě na Mladou Boleslav, Prahu a Plzeň by se k nim mohly přidat další útvary a civilní obyvatelstvo. Rozvrácení týlu by potom mělo Rakousko-Uhersko donutit k ukončení dlouhé a krvavé války.
Jakékoliv otálení s cestou na jih bylo nebezpečné a proto se spěchalo. Na druhé straně chvat způsobil, že nebyly pro vzpouru podchyceny všechny jednotky náhradního praporu 7. střeleckého pluku (např. ve Šluknově a Varnsdorfu), které mohly vytvořit širší linii postupu povstalců a rozmělňovat plány zásahových jednotek.
Rumburk tak opustilo jen asi 700-800 vzbouřenců. Jedni šli za lákavou vizí konce války a svobody svého národa, další jenom domů ke svým blízkým často se snahou cestou zběhnout i od vzbouřenců, jiní se zalekli své dosavadní odvahy a pokusili se nenápadně vrátit do Rumburku. Na ty již čekaly četnické hlídky, které je pod bodáky odváděly do vězení.
Čas hrál proti rebelům i proto, že se přes odlehlost Rumburku nepodařilo pro první důležité hodiny vzpouru utajit před "korpskomandem" - litoměřickým sborovým velitelstvím. Přestože vzbouřenci obsadili poštu a na nádraží zničili telegrafní a telefonní přístroje, rušení spojovací sítě nebylo provedeno rychle a důsledně. Tak se stalo, že dokonce z praporního velitelství (!) bylo v 8.15 hod. informováno o vzpouře zemské vojenské velitelství a v devět hodin byla zpráva dokonce opakována se žádostí o pomoc a upozorněním, že rebelie sílí a vzbouřenci obsadili nádraží. Tam bohužel navíc stačil přednosta stanice Franz Weissheit telegraficky odeslat zprávu: "V Rumburku vojenské povstání. Doprava bude udržována podle možností. Kanceláře obsazeny vojskem..."
To se již rozjížděla v režii litoměřického sborového velitelství, kterému velel generál Franz Daniel Edler von Drinamünde, mašinérie na potlačení rumburské vzpoury. K potlačení rebelů byly určeny následující asistenční útvary, složené převážně z německy mluvících vojáků, - prapor 59. pěšího pluku v Lovosicích, setnina polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometná setnina 9. střeleckého pluku z Litoměřic, zatímco jako první měli v okolí Nového Boru zasáhnout příslušníci náhradní setniny 1. praporu pohraničních myslivců a dvě setniny 18. pěšího pluku.
Na druhé straně je poněkud nepochopitelné, proč vzbouřenci při svém postupu nevyužili železnice. Rychlý vlakový přesun k České Lípě by dozajista vzbouřencům ušetřil síly a drahocenný čas, který by se naopak nedostával jejich budoucím protivníkům k organizování účinného zásahu proti vzpouře.
Půl hodiny před polednem dorazily oba pochodové proudy vzbouřenců do Krásné Lípy. Zde, stejně jako později v Chřibské, obsadili poštu a rozehnali četníky. Z Krásné Lípy odjelo asi 30 vzbouřenců zabaveným osobním vlakem č.517 jako boční průzkum do Jedlové, kde došlo k přestřelce s četnickým asistenčním oddílem.
Hlavní síly vzbouřenců zatím postupovaly za krásného májového počasí přes Lužické hory po státní silnici na trase Falknov - Kytlice - Polevsko - Nový Bor. V Chřibské byl zrekvírován pro přepravu kulometů nejprve poštovní povoz s koňmi a v Kytlici dokonce nákladní automobil. V čele předvoje kráčel desátník aspirant Stanko Vodička, hlavnímu oddílu a kulometům velel vojín František Noha, oddílu ochrany pravého křídla Vodičkův krajan z Lobez u Plzně desátník Adolf Heinrich (v civilu pražič kávy u firmy Svoboda v Plzni-Doubravce) a levé křídlo zajišťoval oddíl plzeňského zedníka vojína Václava Burdy. Pochodový proud uzavírali neozbrojení nováčci.
U Polevska kolem páté hodiny odpoledne narazili povstalci na průzkumnou hlídku pohraničních myslivců, zajali ji, odzbrojili a postupovali dál. V Horních Arnultovicích potom již narazili na pohraniční myslivce hejtmana Flibora v obranném postavení. Došlo ke krátkému boji, který ve prospěch rebelů rozhodly jejich kulomety. Hejtman Flibor se proto stáhl z města a zaujal mnohem výhodnější postavení blízko Chotovického vrchu na obou stranách silnice na Českou Lípu, která byla zatarasena překážkami z pokácených stromů a převržených povozů. Své postavení dobře opevnil a maskoval v zákopech na svazích po obou stranách silnice. To již byli povstalci obkličováni i ze severu a Fliborovi dorazila z České Lípy na pomoc kulometná setnina 18. pěšího pluku, vedená nadporučíkem Reinerem.
Po krátké poradě v Novém Boru se vedoucí skupina povstalců přesto rozhodla bez ohledu na blížící se soumrak pokračovat v pochodu na Českou Lípu s cílem získat na svou stranu české vojáky královehradeckého pluku. Za městem však došlo k boji a více než třicetikilometrovým pochodem unavení a hladoví povstalci zakolísali. Navíc se ozvala i střelba z týlu, zranění začali volat o pomoc, nejlepší střelec z kulometu mezi povstalci Němec Franz Schuss, který bez krytu na otevřené silnici postřeloval kulometem obranná postavení asistenčních jednotek, byl smrtelně zasažen. Zabit byl i civilista Růžička, který se ke vzbouřencům přidal po té, co byl jimi osvobozen z rumburského vězení.
Rojnice povstalců se začaly rozpadat a po krátkém boji se na 380 rumburských vojáků vzdalo, ostatní byli rozprášeni. Po několika menších přestřelkách v Novém Boru vzpoura definitivně skončila a změnila se v grandiózní hon na zbylé povstalce. Druhý den ve středu 22. května 1918 ještě unikalo zatčení 207 mužů, ale 24. května šlo již jen o 94 bývalých vzbouřenců a 11. června 1918 chybělo rakouskému eráru za mřížemi pouze posledních 48 účastníků rumburské vzpoury. V novoborské nemocnici zatím skončili vážněji zranění vzbouřenci Augustin Fischer, Antonín Hác, František Beneš, Antonín Benda a také osmnáctiletý Vojtěch Krumpas (v civilu rolník z Nouzova), který svému zranění v nemocnici brzy podlehl. Tolik stručný popis vzpoury, podívejme se však nyní na to nejdůležitější z ní: Proč vznikla, s jakým cílem a kdo byl její motorem, hlavou a srdcem?

HAJMKÉŘI ČI BOLŠEVICI?

Tak, tak hoši, jen tak, dokud vás všechny nepřivedou a vás nezavřou, konec té pitomé války nebude!
(Zvolání neznámé staré ženy v Terezíně 29. května 1918 k skupině zajatých rumburských vzbouřenců při jejich eskortě do vězeňských kobek terezínské pevnosti)

Když se noví vládci Ruska bolševici rozhodli uzavřít mír s Německem a Rakouskem-Uherskem takřka za každou cenu, využilo to císařské Německo k velké a rychlé ofenzívě na Ukrajině a Bílé Rusi, kdy německé jednotky do konce února 1918 obsadily Minsk, Kyjev a pronikly hluboko k Charkovu. Tehdy se na Němci obsazeném území ocitly desetitisíce rakousko-uherských vojáků, kteří zde dosud žili v ruském zajetí. Tito vojáci byli jako "hajmkéři" (der Heimkehrer = navrátilec domů) odesláni po pobytu v tranzitních a karanténních táborech zpět ke svým kmenovým tělesům v rakousko-uherské armádě.
Ta sice potřebovala na válečná jatka na italské frontě každého jenom trochu použitelného vojáka, ale zde získávala "vojenský materiál" opravdu nebezpečného charakteru, protože udělat z "hajmkérů" poslušné vojáky, kteří bez přemýšlení budou na rozkaz znovu nasazovat životy za neživotaschopnou monarchii, byla jen naivní a zrádná iluze.
Proto se na ně erár díval jako na armádu zavšivených a demoralizovaných grázlů, se kterými si zprvu nevěděl rady. Zavíral je proto do aranténních lágrů, odvšivoval, dezinfikoval, zbavoval tyfu, úplavice a věřil, že je zbaví i příliš smělých myšlenek...
S "hajmkéry" byly jenom problémy. Na frontě viděli své oficíry bez pozlátka plné strachu, v zajetí si zvykli držet partu, o každém rozkaze chtěli hned schůzovat a po návratu na frontu toužili ze všeho nejméně. Největším šokem však pro ně bylo seznámení se s životem jejich blízkých doma.
Zemi již delší dobu hrozil hladomor. Následující vybraná citace ze zdravotní zprávy městského lékaře v krušnohorských Vejprtech se nijak neliší od situace v Krkonoších, na Šumavě, Chodsku či Plzeňsku: "V únoru 1917 již nebyly ani brambory. Mléko, tuky, máslo, luštěniny a i náhražková káva patří minulosti. Důsledkem jsou nemoci z hladu - otoky a vodnatelnost. Obličej, nohy a břicha otékají. Denně žádají stovky lidí o přijetí do nemocnice. Ta má však jen 17 ůžek pro nejtěžší případy. A počet nemocných stoupá měsíc od měsíce. Mnoho dětí pije již měsíce dvakrát denně jen černou kávu z kořínků. Konjunkturu mají hrobaři..."
To vše mohli nyní ti "hajmkéři", kterým se podařilo dostat na dovolenou či setkat se svými příbuznými a známými, poznat zblízka. Někteří členové jejich rodin zemřeli na tuberkolózu a nemoce z hladu, další byli podvyživení a vážně nemocní. Pohled na ně vojáky ještě více radikalizoval. Vojenské velitelství Litoměřice proto 15. května 1918 konstatovalo, že "bylo zjištěno, že vojenské osoby, které tráví dovolenou ve svých domovských obcích, vyjednávají u politických úřadů jako zvolení řečníci a mluvčí obyvatelstva nebo jako účastníci vyslaných deputací v zásobovacích záležitostech. Staly se dokonce případy, že se takové vojenské osoby zúčastnily shromáždění, demonstrací, manifestací a nepokojů, které vypukly v souvislosti s nedostatkem potravin."
V květnu 1918 bylo u náhradního praporu plzeňského 7. střeleckého pluku v Rumburku již celkem 839 navrátilců z ruského zajetí. Vojáci jim říkali novým neznámým a tajemstvím zavánějícím slovem bolševici, což potěší o třicet let později marxistické vykladače dějin, ale o třídním boji věděli z budoucích vůdců vzpoury daleko více spíše dělníci ze Škodovky Josef Hrubý a Václav Hais, kteří byli posláni do Rumburku s dalšími kamarády z trestu za organizování stávky ve Škodovce. U ostatních byl jejich "revoluční program" omezen zpravidla na "gebýry" (výplata žoldu za dobu zajetí), nástup dovolené a týlovou službu za frontou.
V řadách Rudé gardy na Ukrajině však prý jako bolševik bojoval vojín Václav Burda, který se do Rumburku vrátil ze zajetí pouhé čtyři dny před vzpourou a rychle si prý získal Nohovu důvěru. Za těch pár týdnů od listopadu 1917 do února 1918 si však "hajmkéři" zcela logicky čichli k bolševické revoluci jen trošičku. Za zmínku stojí třeba i skutečnost, že po vzpouře k smrti odsouzení rumburští "hajmkéři" přijali svátost, což by samozřejmě správný bolševik jako bezvěrec neudělal. Rumburští vzbouřenci si však z Ruska přivezli dvě věci - nedostatek respektu k důstojníkům a víru, že lze zastavit válku, což ovšem byl v kontaktu s hladem a tupým drilem v kasárnách dostatečně výbušný materiál...

HEZKÝ KLUK Z PLZNĚ

...Divím se, že ve čtvrtém roce války jsou Češi ještě tak trpěliví, že mlčky snášejí vše a trpí. Neznám ještě dosud poměry a náladu našich vojáků, ale doufám, že se postaví na odpor oni i civilisté...
...U nás nejsou žádní vojáci - to jsou všechno učiněné báby. To v Rusku je něco jiného. My to tady nadzvedneme, jen co nás hajmkérů bude více. Jak začneme, hned budeme mít dráhy a telegrafy v ruce a už to půjde. Našinci jsou u všech regimentů, českých, německých, maďarských i polských, zkrátka všude. Praskne-li zázemí, je konec války, fronta se zhroutí jako důsledek revoluce uvnitř...

(Z veřejně před vzpourou projevených názorů Františka Nohy)

Věnujme nyní hlavní pozornost při porovnávání již zmiňovaného filmu a historické skutečnosti dvojici nejvýraznějších osobností vzpoury - Františkovi Nohovi a Stankovi Vodičkovi. Prvního coby sarkasticky mudrujícího "bolševika" hrál ve filmu malý a podsaditý dvaapadesátiletý (!) Rudolf Deyl ml., druhého dvaatřicetiletý fešák střední postavy Radoslav Brzobohatý, kterému zde byla svěřena role naivního pacifisty, který přesvědčí ostatní vojáky, aby zahodili zbraně, a způsobí tak konec vzpoury.
Ve skutečnosti Stanko Vodička sedmnáct dní před vzpourou oslavil teprve třiadvacáté narozeniny a František Noha byl popraven šest měsíců a šest dní před svými čtyřiadvacátými narozeninami. Válka však z obou rychle udělala zralé a odpovědné muže, ale podívejme se nejdříve na jejich vzhled, tak jak nám jej prozrazují dobové fotografie a vzpomínky pamětníků.
Stanko Vodička byl urostlý vysoký mladík s dlouhými tmavými vlasy a s cvikrem na tenkém dlouhém nose, za kterým se skrývaly živé inteligentní oči. Také František Noha byl podle vzpomínek pamětníků pohledný mladík s knírkem, což dokazuje i jeho vzácná fotografie v pokleku s puškou na lyžích kdesi v Karpatech.
Hlavní motor rumburské vzpoury se narodil 4. prosince 1894 v Dobřanech u Stříbra v rodině zedníka Ondřeje Nohy a Kateřiny Nohové, rozené Filipové. Jeho otec utrpěl úraz při práci a brzy zemřel. Františkova matka se proto živila praním a posluhováním. Chytrému, bystrému a veselému klukovi se poštěstilo alespoň vyučit se soustružníkem v plzeňské Škodovce.
Ve filmu "Hvězda zvaná Pelyněk" byl romanticky posazen do role cirkusového klauna s křídlovkou a cvičenou slepicí, jeho skutečnou láskou a snem bylo však divadlo. Stal se proto zaměstnancem technického oddělení proslulého městského plzeňského divadla, čili kulisákem - ale také divadelním statistou. Fričův film se však přece jen blíží alespoň trochu k realitě, což prozrazují i vzpomínky Františka Leitla: "Před válkou jsme se setkávali v jedné restauraci, kde vždy prováděl šprýmovné kousky kouzelnické. Noha byl mladík pěkné postavy a bystrých očí. Velmi inteligentní, který dovedl každého rozesmát. Byl vtipkař a humorista. Za jeho čelem vždy dřímaly odvážné myšlenky..."
V rozsudku s vůdci vzpoury je však Noha dokonce uveden jako "cirkusartist", ale zůstává otázkou, zda mu cirkusáckou profesi přidělil zlomyslně soud či mu ji nahlásil z nějakého rozmaru sám Noha, v jehož osobních věcech nalezli jeho soudci tři rusky psaná potvrzení, že na Ukrajině jako zajatec dělal coby "specialista ve svém oboru představení" k velké spokojenosti přítomných diváků...
Když vypukla válka byl Noha záhy povolán k plzeňskému 7. zeměbraneckému pluku, odkud byl po výcviku odeslán na východní frontu, kde hledal příležitost jak se vyhnout zabíjení a rizika být sám zabit. V září 1915 byl v Karpatech spolu s Josefem Pelíškem (rovněž pozdějším účastníkem rumburské vzpoury) vyslán při postupu kupředu jako pátrač. Oběma se při tom podařilo dobrovolně přejít do ruského zajetí.
Zajetí prožíval Noha v táborech na Ukrajině poblíž Charkova, kde se 8. února 1918 při postupu německé císařské armády na východ opět ocitl v pravomoci c.k. armády. Z tranzitního tábora Lipowica u Přemyšle odchází 26. února do Čech telegram s první zprávou o jeho návratu a počátkem dubna 1918 se František Noha ocitá v Rumburku. Odtud krátce na to odešel do Plzně na dovolenou, z níž se vrátil 9. nebo 10. května a byl zařazen do 7. čety III. náhradní setniny, kterou v drtivé většině tvořili navrátilci z ruského zajetí. Zde se František Noha rozhodl vyhlásit válku válce a za pouhých jedenáct dní dalšího pobytu v Rumburku dokázal opravdu osudově zasáhnout do životů několik set mužů...
Podívejme se nyní s připomínkou Leitlových vzpomínek na Nohu na způsoby, jakými František Noha před vzpourou v Rumburku zjišťoval nálady mezi vojáky, agitoval pro rebelii a zároveň se dostával do povědomí vojáků jako známá osobnost. Noha chodil při každé příležitosti mezi vojáky, předváděl jim různá kouzla triky, upoutával tak jejich pozornost a potom s nimi zapřádal hovory o válce i o Rusku, kde podle tehdejších naivních představ a informací české veřejnosti udělali bolševici revolucí rázný konec válce. Nohu, který nemohl vědět, že Rusko teprve čeká mnohaletá krvavá občanská válka, však ta myšlenka fascinovala a podřizoval jí své hovory s dalšími vojáky, jak dokládají četné vzpomínky na něj.
Noha byl jakýmsi "alchymistou vzpoury". Mistrně míchal své vize, plány a šeptandu s přáními svých kamarádů, které povzbuzoval tím, že má "spojení" s dalšími vojenskými útvary. Kolem sebe tak vytvořil během krátké doby skupinu asi 19 vojáků, která začala uvažovat o realizaci vzpoury, kterou údajně chtěli vyvolat až někdy v červnu, ale jejich plány narušila zpráva, že mnoho "hajmkérů" bude v rámci XLI. pochodové marškumpanie posláno na frontu již 6. června 1918. Události navíc urychlila skutečnost, že v pondělí 20. května vyšlo v denním rozkaze nařízení, jímž se snižovala denní dávka chleba na pouhou dvanáctinu veky! Mimo to toho dne skupina "hajmkérů" vedená Nohou neúspěšně žádala v kanceláři velitele setniny vyplacení zadržovaného žoldu za dobu zajetí. Nyní již stačilo v Rumburku zažehnout jen malou jiskřičku...

BÁSNÍK S CVIKREM

Chorý jsem dekadent, mámť choré srdce;
v předvečer chmurné myšlénky buší mi do spánku prudce.
Zemru snad do roka...
Klam? Život můj!
Snění? Jed mého žití!

(Stanko Vodička)

Pravým Nohovým opakem byl v té době samotářský introvert a velký milovník knih Stanislav Vodička, jinak však běžně řečený Stanko, který se narodil 4. května 1895 v Lobzích u Plzně. Na II. české reálce maturoval v době, kdy k vypuknutí 1. světové války chybělo jen pár týdnů. Vodička pocházel z početné rodiny, měl šest sourozenců. Jeho otec Josef Vodička byl vyučeným pokrývačem. Zprvu byl však zaměstnán jako dělník ve smaltovně, odkud byl právě v době Stankova narození propuštěn jako organizovaný sociální demokrat pro organizování stávky na 1. máje. Od té doby se protloukal v Lobzích u Plzně jako samostatný drobný živnostník. Stankovi v patnácti letech zemřela maminka a starost o něj a většinu sourozenců převzala starší sestra Terezie (později provdaná Michálková), která bratra navštívila ve vězení v Rumburku večer před jeho popravou, o které v té době však neměla ona ani její bratr tušení.
Vodičkovu osobnost české veřejnosti nejvíce přiblížil ve 20. letech svými publikačními aktivitami jeho profesor chemie na střední škole Felix Vondruška, který měl také velký podíl na tom, že 1. června 1919 byl v Lobzích za účasti třicetitisícového (!) davu slavnostně s vojenskými poctami Vodičkově památce odhalen monumentální žulový pomník z dílny akademického sochaře Vojtěcha Šípa z Plzně.
Podle Vondrušky prošel hubený vysoký student zajímavým vývojem od roztěkaného bezstarostného kluka, který o prázdninách dokázal cestovat a projít bez krejcaru v kapse téměř celé Čechy a dával všem najevo, že je bez vyznání, až po zaníceného milovníka chemie, který navíc sám z vlastní vůle vstoupil do evangelické církve, studoval historii husitských válek, pročítal se zájmem dějiny Jednoty bratrské, mluvíval nadšeně o Husovi i Komenském.
Válka Stanko Vodičku potom změnila definitivně. Živý, vznětlivý mladík s básnickými sklony se začal radikálně proměňovat. Z jeho původní povahy jakoby mu zbyla jen umíněnost a nekompromisnost, které však dál výrazně formovaly nepokojnou duši mladého muže.
Po úspěšném složení maturitní zkoušky, odešel Stanko do Prahy na vlastní pěst bez finančního zajištění studovat na vysokou školu chemii. Za pár týdnů se však vrátil skleslý a vyhublý. K rezignaci na studium ho vedla i dusivá válečná atmosféra, navíc se potřeboval vyhnout frontě, a proto po poradě se svým oblíbeným profesorem Vondruškou začal navštěvovat telegrafní kurs. Stal se státním zaměstnancem a po úspěšných zkouškách coby telegrafista úředníkem Státní dráhy, služebně zařazený na Hlavním nádraží v Plzni.
Klidu však nenašel, což dokazuje i jedna jeho tehdejší publikovaná báseň, jejíž úryvek je v úvodu této kapitolky.
K překvapení svého okolí se po čase rozhodl odejít dobrovolně na vojnu! Profesorovi Vondruškovi se svěřil, že chce utéci do Ruska a s kytkou rekruta na čepici odešel 28. září 1916 k odvodu, aby po týdnu skončil v Rumburku, odkud po základním výcviku odešel s XXIV. pochodovou setninou na ruskou frontu. Ocitl se na čas v Mukačevu a zúčastnil se boje u Stanislavi, ale přejít frontu na druhou stranu se mu nepodařilo. Do Rumburku se naopak vrátil 16. března 1917 těžce nemocen s oboustranným katarem plicních hrotů. Pobýval v různých nemocnicích a delší dobu se také léčil v Trhanově na Chodsku, kde začal opět psát básně.
Protože chtěl oddálit nový odchod na frontu a jako pověstného jedlíka jej navíc stále trápil hlad, přihlásil se Stanko do důstojnické školy v Jablonci nad Nisou, kam odešel 4. ledna 1918. Zde 28. března 1918 s úspěchem složil důstojnické zkoušky a jako desátník aspirant se vrátil k náhradnímu praporu do Rumburku, kde byl zařazen ke štábní setnině.
V Rumburk žil většinou jako samotář, jehož nejvěrnějšími přáteli byly knihy. Protože stále marně čekal na povýšení do nejnižší hodnosti Fähnrich (= podporučík), kdy doufal, že si pomůže v důstojnické jídelně od věčného hladu, rozhodl se z roztrpčenosti přihlásit ráno v úterý 21. května k raportu a požádat o dovolenou, aby načas zmizel z Rumburku a navštívil na Plzeňsku rodinu a svou dívku Aničku Vítovou z Koterova u Plzně.
Místo toho v osm hodin ráno vtrhli na praporní velitelství vzbouřenci. V hučícím davu nebylo možno dlouhána s cvikrem přehlédnout. Snažil se je nějak uklidnit až nakonec podal jednomu z vůdců rebelů vojínovi Burdovi k nadšení ostatních ruku na znamení, že půjde s povstalci. Chtěl se přidat k oddílu, který se chystal obsadit nádraží, ale tehdy jej jeho krajan desátník Adolf Heinrich požádal, aby se spolu s Františkem Nohou postavil do čela oddílu, který měl v Horním Jindřichově získat kulomety a na stranu rebelů převést mužstvo kulometné setniny. Povstalci tak do svého středu získali silnou charismatickou osobnost, která vhodně doplnila dosavadního "alchymistu vzpoury" Františka Nohu...

NESTŘÍLEJTE OSMNÁCTÍ!

...Jen buďme svorni bratři, jeden za všecky, všichni za jednoho! Naše věc je svatá, naše věc je spravedlivá a tak jsem jist, že se k nám ostatní vojsko připojí. Dnes potáhneme na Hajdu (Nový Bor - pozn. JM), kde je setnina 18. pěšího pluku našich českých bratří z Hradce Králové, kteří se k nám jistě přidruží, a dále do České Lípy, kde je jejich doplňovací velitelství. Držte se statečně a věrně, abychom už mohli ukončit tuto ohavnou válku a osvobodit naši českou vlast z potupného jha! Nuže kupředu! Nazdar!
(Základní obsah projevu Stanka Vodičky k vzbouřencům na úpatí vrchu Dýmník u Rumburku podle rekonstrukce F. A. Vondrušky z roku 1919)

Ve filmu "Hvězda zvaná Pelyněk" je Stanko Vodička líčen jako bigotní až zaslepený pacifista, který svou naivitou přivede de facto rebely k porážce. Existuje však dostatek svědectví, že své vojenské vzdělání dal v mezích možností plně ve prospěch vzpoury. Jeden z rebelů Karel Weiner později například vypověděl, že "dlouhý střelec s cvikrem" za Rumburkem prohlásil: "Co jste šarže a bolševici (myšleni "hajmkéři" - pozn. JM), pojďte dohromady, abychom se ujednali, jak se to má dále vést, abychom si udělali komandantůru, aby byla disciplína..."
Skutečně teprve po té byly ze vzbouřenců sestaveny jednotlivé oddíly a určeni jejich velitelé. Vodička od počátku vzpoury její živelnost zaváděl k vojenské organizaci a dobrovolné disciplíně. Navíc jí dodal i dimenzi boje za obnovu české státnosti. Opásán šavlí a revolverem vedl předvoj rebelů z Nového Boru jako vzbouřený voják a nikoliv Petr Chelčický či Lev Nikolajevič Tolstoj, i když mu dozajista tyto dvě osobnosti nebyly z filozofického hlediska příliš proti mysli.
Po obsazení Nového Boru se Vodička ovšem pokusil v čele asi desetičlenné skupiny s bílým šátkem dostat co nejblíže k liniím 18. pluku a voláním "Nazdar, osmnáctí nestřílejte!". Ve filmu však hnal nesmyslně beze zbraně před kulomety nepřítele všechny odzbrojené vzbouřence. Ve skutečnosti se však jen pokoušel získat na svou stranu české vojáky z východních Čech, aby zabránil bratrovražednému boji. Když se však přiblížil k nepřátelským liniím na osmdesát kroků vypukla palba. Teprve tehdy, když uviděl, že část vzbouřenců se dává na útěk a bojující část nemá šanci na úspěch, měl vyskočit na silniční příkop a volat na své druhy: "Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu!"
Po střetnutí pod Chotovickým vrchem Stanko Vodička, zklamán z reakce vojáků 18. pluku, nepomýšlel na útěk a rozhodl se dobrovolně sdílet svůj osud s muži, které chtěl vést ke svobodě. Neochotu rebelů zabíjet své krajany potvrzuje jeden z nich Josef Mertl, který ve svých vzpomínkách uvádí jeden z úryvků písniček, které si vzbouřenci skládali v terezínském vězení: Nechtíce se vrahy státi, museli jsme se jim vzdáti! Byl to ovšem hrozný skutek, kam kdo moh´ pak ihned utek...
Vodička byl po zajetí odveden pod bodáky do České Lípy, kde byl podroben v budově německé reálky prvním výslechům, zatímco nesmlouvaví vítězové dávali tvrdě pocítit rebelům svou pomstychtivost.
Kruté zacházení se zajatými vzbouřenci potvrzuje i jeden z dopisů mladičkého rekruta Ladislava Wurbse z Plzně, který se mu podařilo poslat z terezínské pevnosti: "V Hajdě jsme byli deset dní. První dni spali jsme na dvoře na kamení a nedali nám vůbec nic jíst. Já myslel, že z toho již zešílím. Potom nás nacpali do hospody, uzavřeli a nepustili vůbec ven, ani za potřebou. Padali jsme jako mouchy slabostí. Ještě teď každou chvíli některý z nás omdlévá; mně stále teče z nosu krev a zuby se mi kazí a bolí, protože nás tu krmí kyselou řepou a do jídel kapou octovou kyselinu. O veku chleba se dělí 15 vězňů. Z hladu se tu krade - hlavně v noci. Vší spousta. Nemyl jsem se, co jsem od Vás pryč, prádlo je hrozné; v sobotu si konečně půjdeme umýt krk na dvůr - 500 lidí do jedné vany..."
František Noha byl potom zatčen spolu s vojínem Josefem Zelenkou až 41 hodin po potlačení vzpoury ve čtvrtek 23. května 1918 na okraji Rumburku. Byl ozbrojen revolverem, který však při zatčení nestačil použít. Ve starší historické literatuře se tvrdí, že se šel pokusit vzbouřit zbytek rumburské posádky, ale skutečné Nohovy záměry již patrně dnes někdo těžko zjistí.
Otazníků nad rumburskou vzpourou zůstává ovšem mnohem více. Bylo by například zajímavé ověřit poválečnou legendu, podle které nechtěli čeští vojáci 18. pěšího pluku u Chotovického vrchu střílet na rumburské vzbouřence, a proto byla slíbena tomu, kdo první vystřelí, velká stříbrná medaile a šest neděl dovolené. Slibem se prý dal získat jakýsi svobodník Jaroš z Josefova, zatímco ostatní se dali poté donutit vyhrůžkami důstojníků a poddůstojníků. Jaroš měl slíbenou odměnu dostat, ale dlouho si jí prý neužil, protože měl být krátce po nastoupení dovolené nalezen zavražděný v žitě...

HRDINSTVÍ NA PRODEJ?

11. Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi každého dne: Kdež je Bůh tvůj?
(Část starozákonního žalmu 42, který si v bibli četl Stanko Vodička noc před popravou.)

Kdo viděl 81 minut dlouhý film "Hvězda zvaný Pelyněk" a seznámí se s historickými fakty o rumburské vzpouře, zjistí rychle, že jeho autoři nezkreslili jenom obraz obou hlavních protagonistů vzpoury a scény z jejího potlačení, ale mnoho dalších důležitých faktů. Místo nesnesitelného hladu, se zde vojáci stále ožírají ve vinárně (s českou cedulí!) "U růže severu" a vůdcové vzpoury na popravišti odmítají kněze i pásku přes oči. Popravčí četě samozřejmě nevelel žádný Vodičkův kamarád český záložní důstojník, i když se v České Lípě setkal Stanko v zajetí s opovržením ze strany českého poručíka Pelikána, který byl kdysi jeho přítelem. V Rumburku velel popravě (velice nerad se snahou se tomu vyhnout!) slovinský major Zupanc a v Novém Boru vítěz nad vzbouřenci Moravan a bohabojný katolík, důstojník z povolání hejtman Rudolf Flibor.
Ten po válce měl v sobě tolik drzosti, že vstoupil do československé armády a v roce 1920 si dokonce zažádal o udělení revoluční medaile, protože prý "musel hráti dvojí úlohu: říditi se na oko rakouskými zákony a při tom krýti revolucionáře a chrániti jejich životy"!
Proto udusil v zárodku hladovku českých vojáků ráno 21. května v Novém Boru (!), proto rychle potlačil rumburské vzbouřence, protože asistenční jednotky 59. pluku by byly prý vůči nim krutější. Mimo to se tento "revolucionář" holedbal tím, že prý přemluvil generála Daniela, aby byli popraveni jen svobodní a nikoliv ženatí vzbouřenci. Je proto ostudou tehdejší republiky, že ho nechala v řadách československé armády došplhat až do plukovnické hodnosti!
Vraťme se však k filmu, jehož tvůrce může někdo hájit s odkazem na jejich právo na uměleckou licenci, případně tím, že jejich film má (skutečně!) svou určitou uměleckou hodnotu - nad rozdíl třeba od úděsné divadelní hry "Stanko Vodička, vůdce rumburských rebelů" z roku 1928 z pera herečky a ředitelky kladenského divadla Božy Vodičkové-Olšovské či "Rumburské povídky", kterou napsal Václav Kaplický v roce 1957. Zatímco divadelní hrou teče naivní kalendářový vlastenecký patos doslova proudem, v Kaplického povídce její hrdina vojín František a jeho německá dívka Ida procházejí literárně upravenou marxistickou propagandistickou brožurkou. Skutečný člověk prostě zmizí všude tam, kde nastoupí jakýkoliv karneval ideí.
To bohužel platí i pro německé obyvatelstvo z kraje rumburské vzpoury, kdy v roce 1918 nejen místní mladé dívky, ale drtivá většina zdejších obyvatel, která měla plné zuby války, podporovala vzbouřence, ukrývala je po porážce vzpoury, dávala jim jídlo i civilní oděvy se zjevnými sympatiemi za to, že chtěli ukončit válku. Stačilo však pouhých dvacet let a v roce 1938 jim "důstojný" Klöpferův nástupce, ašský učitel z tělocviku Konrad Henlein, nalil tolik jedu do jejich srdcí, že v Novém Bore záhy po mnichovském diktátu zničili pomník popravených vzbouřenců, přestože to byli právě zdejší němečtí skláři, kteří sem záhy po popravě nosili na hroby popravených květiny.
S hodnocením a společenským ohlasem rumburské vzpoury byly prostě vždy problémy. Masarykova republika byla k rumburské vzpouře od roku 1921, kdy byla u nás založena komunistická strana, zcela nesmyslně macešská. Památce vzbouřenců nepomohl ani komunistický režim svými ideologicky bezkrevnými výklady, ani Fričův film, který to pro změnu s "plnokrevným" popisem rebelů trochu přeháněl. Dnes je situace stále stejná, novým vykladačům dějin pro změnu nevoní ti, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhali demontovat Rakousko-Uhersko. A sociální demokraté, kteří by se ke svým četným členům mezi vzbouřenci mohli hrdě hlásit? Klidně před pěti lety při kulatém výročí v Rumburku vyklidili pole komunistům a anarchistům. Dojdou někdy rumburští vzbouřenci klidu i lidského uznání? Zasloužili by si to...

POST SCRIPTUM - VZPOURA FILMOVÉHO REŽISÉRA

Sluší se však také na závěr zmínit i o konci režiséra filmu, který přece jen má nepopiratelnou zásluhu, že se na rumburské vzbouřence zcela nezapomnělo. Čtyři roky po jeho natočení šestašedesátiletý Martin Frič, autor mnoha geniálních českých filmových veseloher pracoval uprostřed euforie "pražského jara" v ústraní na scénáři filmu o Lidicích, který chtěl natočit jako syrově pravdivý film, jenž flagelantsky bral jako očistec za své filmařské "hříchy" z doby protektorátu a 50. let. Zároveň byl přesvědčen, že Brežněvova klika v Moskvě v Československu žádné změny ve prospěch "socialismu s lidskou tváří" nedopustí. Jeho přesvědčení potvrdil během jedné ošklivé srpnové středy vpád pěti "bratrských" armád do jeho vlasti.
V tu chvíli se Fričovi jako děsivě pravdivý obraz budoucnosti mohla promítnout i biblická citace ze Zjevení sv. Jana, kterou v jeho filmu četl Stanko Vodička: "A zatroubil třetí anděl - i spadla z nebe hvězda veliká, hoříc jako pochodeň - a padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno hvězdy té zní Pelyněk. I stala se třetina vod Pelyňkem a mnoho lidí zemřelo od vod, neboť zhořkly..."
Martin Frič se odmítl v novém "pelyňkovém čase" opět začít přetvařovat, hrbit, prohlubovat svoji skrývanou vnitřní prázdnotu a odmítl si změnou mocenských poměrů ve své vlasti nechat do třetice přerazit páteř. V noci 21. srpna 1968 se proto Martin Frič - 50 let po vzpouře, kterou před čtyřmi roky po svém zfilmoval - také vzbouřil. Legenda, která je patrně pravdou samotnou, tvrdí, že velký režisér přes všechna letitá varování lékařů otevřel ledničku a vyndal z ní láhev koňaku. Potom si nalil velkou skleničku...
Již před třinácti lety, kdy mu lékaři dávno, doslova pod hrozbou smrti, zakázali alkohol, našel při jedné ze svých návštěv u Friče mladý Miloš Forman, budoucí světově proslulý filmový režisér, v jeho ledničce láhev koňaku. Archanděl českého filmového humoru 30. let jen pokrčil rameny a příštímu držiteli Oskarů nález vysvětlil: "Jednou, až mi bude všecko fuk, si z toho báječnýho koňáčku naleju pořádného frťana..."
Teď ta chvíle přišla. Martin Frič si nalil setsakra pořádného "frťana". Druhý den byl nalezen v zoufalém stavu a okamžitě odvezen do nemocnice. V pondělí 26. srpna 1968, kdy si v Moskvě svými podpisy Dubčekova parta nechala zlomit páteř a navždy ztratila svou tvář, odešel velký filmový režisér do společnosti Stanka Vodičky a Františka Nohy. Věřme, že si tam spolu rozumějí...

(revue literatury faktu Přísně tajné! č. 3/2003)

O autorovi

      Autor článku PaedDr. Jindřich Marek se narodil v roce 1952 ve Šluknově. Je to historik a publicista s dlouholetou muzejní praxí, který od roku 1990 pracoval jako novinář. Působil v týdeníku Signál, v denících Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Svobodné slovo, kde mimo jiné pracoval přes rok ve funkci šéfredaktora. Od října 2005 je poradcem předsedy Senátu PČR. Jako aktivní člen Klubu autorů literatury faktu (KALF) se zabývá především osudy českých vojáků za 1. a 2. světové války. Za svou tvorbu v žánru literatury faktu získal několik literárních cen, mj. Prémii Miroslava Ivanova a Cenu Egona Erwina Kische.

      Vedle autorství více než 300 historických reportáží, několika odborných studií a autorského podílu na třech televizních dokumentech napsal knihy Piloti měsíčních perutí (1992), Ukradený jeep (1995), Jak jsem potkal Kelty (1996), Vladaři dračích údolí (1999 - spolu s O. Brůnou), Pátou kartu bere smrt (2000), Smrt v celním pásmu (2000), Vzdušní donkichoti (2001), Příběhy starých battledressů (2001), Žraloci císaře pána (2001), Šeříkový sólokapr (2002), Piráti svobody (2002), Háchovi melody boys (2003), Pod rakouskou vlajkou (2003), Hraničářská kalvárie (2004), Pod císařskou šibenicí (2004), Barikáda z kaštanů (2005), Šluknovská zrada (2006 - spolu s Jaroslavem Benešem) a Válka v Arktidě (2006).

Kontakt na autora článku: m.jindrich@seznam.cz

Copyright (c) 2003. Všechna práva vyhrazena.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2016.